Nová kronika Mlýna.

Při procházení internetu jsem narazil na článek o švýcarské obci Mitholz, vedle které v prosinci roku 1947 explodoval muniční sklad umístěný ve skalním masivu. Ze 7000 tun munice tam vybuchla zhruba polovina, zbytek zůstal zasypán pod zhroucenou skálou.

Po skoro 70 let tak leželo cca 3500 tun munice pod skalními sutinami a nikdo s nimi nic nedělal. Avšak najednou došlo ke změně názoru vedoucích představitelů, kteří rozhodli, že se tato stará munice musí kvůli své nebezpečnosti zlikvidovat. Což s sebou ponese nutnost vystěhování celé obce na 10 let. Začalo mne zajímat, proč je najednou nutné obec vyklidit, když předtím nikdo nic takového neplánoval.

Pátral jsem tedy po internetu a zjistil jsem, že podstata problému se skrývá v samotné substanci tehdejších výbušnin. Tyto jsou mnohdy vyrobeny na bázi TNT, nitroglycerinu a dalších tehdy dostupných výbušnin. Majících tu vlastnost, že se jejich substance chemicky pomalu rozkládá, což má za následek vývoj plynů. Spojený se vznikem a vzrůstem tlaku a tími teploty, pokud je vybušnina hermeticky uzavřena.

Aby k tomuto rozkladu nedocházelo jsou do výbušniny přidávány stabilizátory, které vznikající plyn váží samy na sebe. Tímto brání vzrůstu vnitřního tlaku, avšak zároveň se samy spotřebovávají. Platí, že rychlost rozkladu výbušniny stoupá s rostoucí teplotou, vlhkostí a tlakem, což má adekvátní vliv na výdrž stabilizátoru.

Po spotřebování stabilizátoru se začne v těle střely, granátu, pumy, či jiného vojenského zařízení hromadit uvolňený plyn s teplem vznikajícím při rozkladu výbušniny. Teplota a tlak stoupají,což nadále zrychluje rozklad. A čím rychlejší rozklad výbušniny je, tím víc tlaku a tepla vzniká. Dochází tak k jevu nazývaném “vaření výbušniny”, což ve finále končí výbuchem. V Mitholzu, kde je 3500 tun výbušniny pod zemí může první “uvařená” bomba zpusobit řetězovou reakci dalších.

Proč došlo ke změně názoru zodpovědných představitelů až teď? Testy s druhoválečnými výbušninami a reálné nálezy munice z druhé světové války prokázaly, že mýtus o bezpečném pohřbení munice pod zemí na věky už neplatí. Že životnost stabilizátorů v druhoválečných výbušninách se v mnoha případech chýlí ke konci, či již byla vyčerpána. Testy totiž ukázaly, že stabilizàtory plní svůj účel v chladu pod zemí cca 50-100 let. Ve vlhku a po případném poškození munice ještě méně. Proto je nutné zasypanou munici u Mitholzu vyřešit dříve, než se tato doslova “uvaří ve vlastní šťávě”.

Tento jev, vaření munice zvyšuje její citlivost vůči podnětům zvenčí. Jako jsou třeba otřesy, vyšší teplota a tlak. Proto se nesmí s nalezenou municí hýbat a ani ji nikam přenášet. Obzvláště projevuje-li pokročilé známky degradace, kterými jsou slzení a rošení povrchu munice produkty rozkladu unikajícími prorezlým pláštěm munice, či pískot a syčení po případném poškození pláště munice. Kterým se sice sníží vnitřní tlak v munici, což však problém nestabilních produktů rozkladu výbušniny nijak neřeší.

Dále jsem se dočetl, že vaření munice je dvou typů. Již popsané pomalé vaření probíhá po vyčerpání stabilizátorů pomalu a postupně po dlouhou dobu.

Rychlé vaření munice nastává při požáru v muničním skladu, kdy se munice postupně zahřívá, vybušnina v tělech střel, granátů a pum postupně taje, plynuje a tak zvyšuje vnitřní tlak v munici. Když dojde k prasknutí těla munice se tlak uvolní a plyny shoří. Avšak když tělo tlak vydrží a výbušnina se rozloží dojde k plnotučné explozi, což může způsobit hromadnou explozi a rozmetání zbytků (ještě nedovařené) munice po okolí. Proto mají požáry muničních skladů zhusta ten průběh, že to nějakou dobu v ohni prská, pšouká a vybuchuje, až nakonec nastane masivní exploze rozmetající zbytky munice po okolí. Která pak může být nebezpečná na dotek, neboť nikdo neví v jaké fázi “vaření” ten který kus byl a nakolik je tedy citlivý.

Proč to v Mitholzu nevybuchlo vše? Podle dobových údajů se muniční sklad sestával z šesti paralelních štol vedoucích do nitra hory. V jedné z těchto štol začalo hořet, přičemž požár zasáhl sousední štoly. Nějakou dobu to v ohni bouchalo a prskalo, až se v ohni prehřálo (uvařilo) dostatečné množství munice na to, aby ji plnotučný výbuch nějaké munice odpálil. Masivní exploze vedla ke zhroucení části hory a zasypání celého úložiště munice. Lidé věřili, že bude klid, že je vše pod zemí pohřbené na věky věků ámen. Avšak novodobé zkušenosti a výzkumy ukázaly, že tomu tak není. Že se v roce 1947 předvařená munice může jednoho dne sama dovařit.

Právě spotřebování stabilizátorů ve výbušnině a na to navazující degradace výbušniny jsou důvodem, proč se vojenské i jiné vybušniny musí po uplynutí doby životnosti zlikvidovat. Mohou být nestabilní a jejich použití (vystřelení) může být nebezpečné už pro samotnou zbraň a její obsluhu. Neboť takový starý dělostřelecký granát vybuchující v hlavni děla není žádné terno. Což může být problém u darované, či u všude možně posháněné munice bůh ví odkud, které se její majitel zbavil / prodal ji do oblasti konfliktu jenom proto, aby u ní nemusel řešit a platit její likvidaci z důvodu uplynulé životnosti a z toho vyplyvající ztráty chemické stability. Obvykle, když byla munice skladována za nevhodných podmínek (horko, vlhko,…). Což se ukázalo v mnoha konfliktech včetně války na Ukrajině.

Problém s přestárlou municí, jejíž výbušná náplň začala plynovat je totiž v tom, že v původně homogenní mase výbušniny vznikají jak citlivé produkty rozpadu chemických sloučenin, ale také bubliny plynu tvořící v homogenní hmotě výbušniny dutiny. Tyto dutiny se při výstřelu z děla, kdy je náboj vystaven přetížení v řádu tisíců g zhroutí, což jednak vede k ohromnému adiabatickému stlačení a zahřátí plynu, který je v nich obsažen, ale také ke vzniku silné rázové vlny jak na sebe protilehlé stěny bubliny narazí. Čímž může při výstřelu dojít k vytvoření takové rázové vlny a teploty v místě bubliny, že náboj vybuchne ihned v hlavni děla. Se všemi tragickými následky, které to má.