To, co Martin řekl, “Kdo mlčí, ten platí.” Je základním úzusem demokracie známým už od doby antiky. Kdy už tejdy platilo, že ten, kdož chce ve spolupráci získat podporu, musí si pro svoji myšlenku získat podporu veřejnosti. Můžete totiž mít sebelepší nápad, avšak pokud ho nikomu neřeknete a hlavně pro něj nepřesvědčíte lidi, k ničemu to nebude.
Moderní doba to dotáhla o něco dál. Už nestačilo získat pro svůj nápad, učení, či dokonce dogma lidi. Bylo je potřeba na sobě učinit závislým. Což se nejlépe dosáhne tím, kdy nejlépe honorovaná “zaměstnání” jsou ta společensky nejméně užitečná, ba dokonce společnost přímo zatěžující.
A tak se stalo, že po blackoutu, kdy vlády některých zemí začaly prosazovat zrušení, a nebo alespoň další odložení platnosti emisních povolenek ETS2 (pro domácnosti), se proti tomuto plánu v těchto zemích zvedl odpor.
Za “boj proti klimatické změně” a za emisní povolenky ETS2 začali denonstrovat studenti některých škol a část “lepšolidí”. Nebylo jich zas až tak moc, ale zato byli hodně slyšet a vidět. Na svých akcích měli špičkové vybavení a byli i mediálně pokrytí.
Nad čímž si mnozí lidé klepali na čelo. Proč ti pitomci demonstrují za něco, co budou muset platit. Co je bude v životě stát peníze.
To poté byly slyšet komentáře:
“Hele, pitomečci jdou, za další daně řvou.”
“Drahá chátra v akci.”
“Ti jsou tak blbí, že je nemá cenu poslouchat.”
“Ty neřešte, až dospělí, tak z toho vyrostou.”
A mnoho dalších komentářů na jejich adresu padlo. Málokdo si však uvědomil, že je to ve skutečnosti divadlo mající za cíl přesvědčit politiky, kteří jsou zrovna u moci, aby pomocí emisních povolenek ETS2 otevřeli další penězovod vedoucí od běžných občanů k vyvoleným. Kteří rozhodnou, na co se tyto peníze použijí a jelikož pro jejich výběr a administraci potřebují lidi, je to pro ně způsob, jak je učinit na sobě závislými. Vždyť na co jiného, než na takovéto profese se absolventi různých parazitních studií hodí.
A kdy tito studenti a jejich učitelé, kteří jsou na tomto aktuálně, či v budoucnu existenčně závislí, jdou na povel demonstrovat. Což je právě to prosazení myšlenky vlastní viditelností a slyšitelností. Což je právě způsob demokracie známý už od antiky. Kdy si svoji myšlenku prosadí ten, kdož si na svojí stranu přitáhne většinu viditelné a slyšitelné části společnosti.
Zde se jedná o většinu z lidí, kteří jsou aktivní. Kteří jsou vidět a slyšet a kteří případně volí. Ne většinu ze všech. Protože ti pasivní nic nedělají. Avšak zhusta nesou náklady toho všeho.
Proto v demokracii platí: “Kdo mlčí, ten platí.”
A analogicky: “Kdo je slyšet, může vydělat.” Může, ne musí. Protože to závisí na tom, kolik lidí si získá na svoji podporu.
Kdy zároveň schopnost mediálního pokrytí, zviditelnění a tím i zesílení svého vlivu na politiky byla účelem a cílem tanečků okolo zrušení koncesionářských poplatků za českou televizi a Rozhlas.
Právě toto uvědomění si důležitosti slyšitelnosti a viditelnosti v mediálním a společenském prostoru bylo tím, co už před blackoutem vedlo některé lidi k založení vlastních médií, k založení sítě Národních kulturních center, kde se lidé mohli sejít. A hlavně se zorganizovat. A být slyšet a vidět. Čímž se vytvoří tlak na politiky, aby dělali to, co dělat mají.
Neboť vláda nemusí lavírovat jenom proto, že by byla slabá. Ale také proto, protože necítí podporu pro své plány a úmysly. Za to však cítí tlak svých odpůrců a oponentů.
Což je to, s čím je potřeba něco dělat. Neboť kdo mlčí, ten platí. A to lidé potřebují vědět.
Poté se Daniela Martina zeptala, co tak studuje ve směnáři. A dostalo se jí odpovědi “
“Dívám se, kterou neděli budu mít volno. Vydám se na cestu.”
Leave a Reply