Jak již bylo zmíněno, mnoho domů bylo poškozeno mrazem, který poškodil vnitřní rozvody. Ze kterých vytekla voda, mající za následek další škody na nosných i nenosných částech budov včetně jejich vybavení.
Rozsah těchto škod byl astronomický, což vedlo ke značnému nárůstu cen materiálů, výrobků i oprav. Což odpovídajícím způsobem zvedlo ceny škod. Což mělo vliv na pojišťovny a výši vyplacených částek. Pojišťovny se jednak snažily z odpovědnosti a placení škod vyvléknout různými způsoby (“na vodu ze zamrzlého potrubí se vaše pojistka nevztahuje”), případně uplatňovaly podpojištění. To vzniklo tak, že nárůst cen způsobený vysokou poptávkou způsobil takové zvýšení výše škody, na které mnoha lidem sjednaná pojistná částka nestačila. Pojišťovny poté tuto nedostatečnou pojistnou částku ještě pokrátily ve stejném poměru, o který byla sjednání pojistná částka nižší než škoda.
Celé to nejlépe ilustruje následující příklad. Majitel nemovitosti měl uzavřenou pojistku na milion korun. Avšak růst cen byl takový, že výše škody byla miliony dva. Pojistná částka tak pokryla způsobenou škodu jen z poloviny. Mnoho lidí by si myslelo, že majitel dostane alespoň ten milion. Avšak to není pravda. Pojišťovna řekne, že když jste měli škodu pojištěnou jen z poloviny, vyplatí vám taky polovinu. Majitel domu, s pojistnou částkou na milion a škodou za dva, tak ve finále dostal milionu půl. Což byl výsledek podpojištění způsobeného poblackoutovým nedostatkem materiálů, výrobků a řemeslníků.
Majiteli domu tak ve finále chyběl milion a půl. Byť si celou dobu řádně a včas platil pojisku sjednanou na částku, která odpovídala reálné výši škod za běžné situace.
Avšak někteří dostali pojistku zaplacenou v plné výši. Jak to bylo možné? Měli pojistku sjednanou na takzvanou “novou hodnotu”. Což znamená, že v pojistné smlouvě není uvedena konkrétní pojistná částka, ale to, že pojišťovna musí zaplatit uvedení nemovitosti do původního stavu v aktuálních cenách
A bohužel byli lidé, kteří nedostali nic. Jejich pojišťovny vyhlásily bankrot. Mohli si tak akorát stoupnout do fronty véřitelů a doufat,že dostanou alespoň něco. Kdy? Na Svatého Dyndy. Pokud ne ještě později…
Toto vedlo k protestům poškozených obyvatel, kterým sice vláda měla snahu pomoci, avšak rozsah škod byl takový, že to bylo nad její síly. Obzvláště poté, co propad HDP zvýšil procentuální poměr státního dluhu vůči HDP. Což vedlo ke zvýšení úroků ze státního dluhu a dalšímu zatížení státního rozpočtu.
Nedostatek topenářů, instalatérů a dalších profesí nutných k opravám, navíc spojený s jejich drahotou vedl mnoho lidí k tomu, že si domy opravovali vlastními silami. Mnozí se při tom snažili maximálně ušetřit, což v mnoha případech vedlo k tomu, že lidé potrubí tahali po povrchu zdí. To poté v koupelně a kuchyni vypadalo tak, že plastové trubky vedoucí teplou a studenou vodu byly vedeny po povrchu obkladů v držácích přišroubovaných do zdi. Což bylo řešení nejlevnější a nejrychleji proveditelné. Mnozí toto řešení označili za dočasné, “až našetříme, uděláme nové rozvody i s obklady”, avšak ekonomická situace vedla k tomu, že se toto provizorium stalo řešením sloužícím po mnoho let. Pokud bylo v domě víc koupelen, byla mnohdy takto opravena jen jedna. Ostatní byly odstavené a zavřené.
Co se týkalo topení, lidé mnohdy použili měděné, nebo plastohliníkové potrubí taktéž vedené po zdi. Radiátory byly přišroubované do zdi, boom zažily “bytové” kotle, což byly ve své podstatě kotle určené k instalaci do obývaných prostor. Vypadalo to jako větší krbová kamna, ze kterých vedly trubky teplovodního topení. Většinou je lidé montovali tehdy, pokud do obytných místností ústil funkční komín a oni neměli možnost zřízení, či provozování samostatné kotelny, či možnost umístit kotel do technické místnosti. Byla to taková z nouze ctnost.
Tato situace, kdy bylo nutné nahradit velké množství kotlů vedla vládu k tomu, že pozastavila platnost opatření, podle kterého mohly být instalovány pouze kotle nejméně třetí emisní třídy. Čehož se chytly různé malé firmy, které na trh začaly dodávat jednoduché kotle na tuhá paliva a plyn. Tyto kotle mohly být montovány maximálně po dobu 24 měsíců po schválení tohoto opatření, poté se vše vrátilo do starých kolejí s tím, že tyto “mimořádné” kotle mohly sloužit do konce své životnosti, nebo první velké opravy. Poté muselo dojít k jejich nahrazení kotli splňujícími patřičnou eko normu.
Tento systém “samodomo” byl hojně využíván majiteli rodinných domů, kdy určité práce mnohdy prováděli mimo majitelů a obyvatel těchto domů i meloucháři, či známí. Avšak v bytových domech to bylo jiné. Tam musely mnohdy pracovat firmy, i když bylo známo několik případů úspěšné opravy vlastními silami. Což se povedlo zpravidla tam, kde škody nebyly moc velké a rozsáhlé.
S opravami se pojí problém peněz. Vzhledem k rozsahu škod a nárůstu cen měli mnohdy lidé problém pokrýt opravy z vlastních zdrojů. Museli si peníze půjčit, čehož využívaly různé firmy slibující “půjčku za podpísek”. To, že podpískem člověk podepsal zástavu na svůj dům už tyto firmy neřekly. To pak stačila jedna zpožděná splátka a z člověka se stal bezdomovec. To si pak žraloci budovali portfolio nemovitostí…
Tyto opravy se týkaly nejen fyzických osob, ale i živnostníků a firem. Pro které to leckdy znamenalo bankrot. A pro zaměstnance cestu na pracovní úřad. Tudíž stoupla nezaměstnanost a došlo ke stagnaci nebo dokonce k poklesu mezd.
Takže lidem vzrostly náklady a nevzrostly mzdy. Což vedlo k nižšímu utrácení, menší ochotě nakupovat. A k dalšímu poklesu ekonomiky. To opět k nezaměstnanosti… Začarovaný kruh se uzavřel.
Společnost se s následky blackoutu vyrovnávala po mnoho let. Byla to zkušenost, která změnila myšlení lidí a v mnoha případech i hodnotové žebříčky.
Avšak stavební a finanční problémy nebyly mnohdy tím jediným, co lidi trápilo.
Leave a Reply