Nová kronika Mlýna.

Tento článek je speciálním, vloženým dílem do série článků s názvem “Den, kdy zhasnul svět.”

Fenomén duševně ukradených dětí byl jevem, který vzbudil veliký zájem, neboť to bylo něco, co dokázalo zničit společenský systém zevnitř a obrátit jednotlivé generace proti sobě.

Tento fenomén nezačal ze dne na den. Začal dlouho před tím, než došlo k bojím na barikádách v mnoha německých městech, kde k menšině, která přibyla po neslavně proslulém “Wir schaffen das.” přibyli domácí lidé, v naprosté většině mladí.

Za dřívějších dob bylo běžné, že dělník dokázal ze svého platu uživit celou rodinu. Jeho manželka se starala o domácnost, maximálně chodila někam “na pár hodin”. Případně se oba věnovali drobnému podnikání. Byla to doba, kdy daně byly nízké, systém relativně jednoduchý, byrokracie neomezující. Kdy rodiče měli čas na své děti s tím, že pokud museli do práce, se o děti postarali prarodiče, toho času zhusta v důchodu. Do kterého se chodilo většinou mezi 55 až 60 rokem věku (bylo však pravdou, že se tehdy lidé dožívali nižšího věku).

Když se na tuto dobu člověk zaměří zjistí, že v té době byla naprostá většina lidí zaměstnána v produktivní sféře, kde tito lidé aktivně vytvářeli hodnoty.

Postupem času docházelo k tomu, že stále více narůstal počet lidí v neproduktivní sféře. Čímž není myšlen počet lidí ve službách, obchodu , zdravotnictví a tak dále, ale počet lidí zaměstnaných v administrativě, různých regulačních institucích a organizacích, jejichž posláním je žít ze státního rozpočtu bez toho, že by výsledky činnosti těchto organizací společnost jakkoliv potřebovala.

Jak postupně narůstá počet lidí v neproduktivní sféře na úkor počtu lidí v produktivní sféře dochází k tomu, že je potřeba stále více peněz do státního rozpočtu. Což vede ke zvýšení daní. Lidem tak zbývá stále méně peněz, zatímco ceny stoupají. Toto vede k tomu, že pro pokrytí potřeb rodiny musí pracovat oba rodiče. Posléze dochází k navýšení věku pro odchod do důchodu, kvůli čemuž se prarodiče nemohou věnovat svým vnoučatům. Rozpadá se tak mezigenerační trojúhelník, nutný pro předávání životních zkušeností a znalostí.

Tento mezigenerační přenos zkušeností a znalostí prarodičů byl v minulosti jednou z hlavních příčin proč byly společnosti stabilní a pokud nedošlo k extrémním jevům, byly i odolné vůči hlásání různých bludů. Ty totiž prarodiče díky svým zkušenostem odhalili a vnoučatům dokázali vysvětlit, jak se věci ve skutečnosti mají.

Co udělají rodiče, když jsou kvůli nutnosti vydělávat peníze v práci a prarodiče tamtéž, neboť se zvýšil věk pro odchod do důchodu? A nemají možnost se o děti postarat? Dají je do zařízení, kde se jim o děti postarají, případně jim koupí mobily, aby děti zaměstnaly. Obzvláště, když sami rodiče chtějí mít po práci chvíli klid. Chtějí si odpočinout, vypnout a stát se pasivními konzumenty zábavy, což je pro tyto rodiče způsob jak si odpočinout. Nechtějí nic řešit, chtějí odpočívat. Jsou totiž ze svého života unavení.

Právě tento stav je ideální možností jak ovlivnit psychiku dětí, jejichž rodiče a ani prarodiče na ně nemají čas. Proto ten, kdož potřebuje změnit směřování společnosti pošle do organizací, kde děti tráví nejvíce času (škola a zájmové organizace) své lidi, kteří začnou formovat dětské osobnosti takovým způsobem, aby to vyhovovalo jeho plánům.

Jelikož však hrozí, že prarodiče přece jenom odejdou do důchodu a budou mít na vnoučata čas, je nejjistějším způsobem, jak tomu zabránit, vyvolat odpor vnoučat vůči prarodičům.

Takto dojde postupně k tomu, že skutečnou rodinu dětem nahradí rodina fiktivní – to jest parta. Parta spolužáků a kamarádů ze skupiny vyznávající stejné hodnoty, stejné názory a stejné cíle. Individuální rodinná identita je nahrazena identitou skupinovou, ve které je velmi těžké mít vlastní názor. A to z toho důvodu, že vlastní názor nesouznící s názorem skupiny je důvodem k ostrakizaci, silnému nátlaku a vyloučení ze skupiny. Což je spojeno se ztrátou identity a mnohdy i uplatnění. A vůbec nejhorší je, pokud člověk pod tlakem skupiny udělá něco protizákonného, čímž se takzvaně “zaháčkuje” (rozuměj zašpiní). Dotyčný se tak stane vydíratelným a ovladatelným, což je důvodem, proč lidé, kteří chtějí vstoupit do určitých organizací musí jak vstupní rituál udělat něco protizákonného. V případě dětských part to bývá třeba drobná krádež, u dospělých to může být něco daleko horšího.

Právě tento systém sociální izolace a skupinového ztotožnění, mnohdy přecházející do stádní konformity je tím, co je schopné rozbít společnost zevnitř. Obrátit sousedy i členy rodiny proti sobě. A v krajním případě to může vést i k smrti, pokud dojde k boji, nebo eliminaci určitých skupin lidí (takových případů bylo v historii mnoho).

Tomuto scénáři odolají děti a lidé se silným rodinným zázemím, samotáři a lidé s velmi pevným charakterem schopní ustát dlouhodobý nátlak. Dále lidé s podporou komunity a někdy i věřící (pro které musí být víra oporou). A mnohdy i lidé ohnutí, kteří se naoko přizpůsobí, aby poté, co se tato vlna přežene mohli ukázat, co v nich je. Jak v dobrém, tak i špatném.

Někdy však ani toto nestačí, to když se společnost vydá cestou války, perzekuce a zabíjení. To pak bývají pevní “rovní” lidé mezi prvními obětmi. A ohnutí? Ti čekají na změnu, které se nemusí vůbec dočkat, neboť jejich konec ve mlýnu událostí může být rychlejší.