Ošetřování zraněných po bitvě u barikády číslo 7 trvalo Gertrůdě a ostatním, kteří jí pomáhali dlouho do noci. Úplně nejvíc bylo tržných a řezných ran, po nich tupých zranění a nakonec byly zlomeniny a vykloubeniny. V noci, když Gertrůda skončila jí kdosi připomněl ty dva kluky ve sklepě.
“Nechám si je na ráno.” Řekla Gertrůda a dodala: “Po dnešku toho mám plné zuby a oni mi neutečou.”
Nastalo ráno. Gertrůda si nechala do sklepní místnosti zavolat nejprve jednoho a poté druhého kluka. Oba jí odpovídali na otázky v klidu, dokonce s nimi zapředla rozhovor, který by nezúčastněný pozorovatel označil za přátelský a neformální. Avšak to bylo jen zdání, ve skutečnosti se snažila získat použitelné informace, což se jí do značné míry povedlo.
“Vy si s nimi nebudete “hrát”?” Řekl jeden z chlapů a ukázal na kleště na stole položené vedle svíček.
Gertrůda: “Ne, to by bylo zbytečné. Oba odpovídali klidně, neviděla jsem na nich sebemenší náznak nervozity, rudnutí v obličeji, mnutí rukou, případně jakýkoliv jiný příznak lhaní, překrucování a vymýšlení si. Tihle nic nezastírali.”
Gertrůda se od obou kluků dozvěděla, že na střední škole byli osloveni některými spolužáky, kteří jim nabídli účast na mimoškolních aktivitách. Tyto vedl jeden z učitelů, nejprve se učili o kulturním porozumění, vině za hříchy minulosti, uhlíkové stopě a o jejich nápravě. Posléze došlo na účast na demonstracích podávanou jako velká zábava a “in” a “cool” záležitost v jejich skupině.
K velmi zajímavému momentu došlo, když se Gertrůda kluků zeptala, co se stalo, pokud někdo o tom, co učitel říká začal pochybovat. A nebo dokonce začal navrhovat vlastní řešení.
Oba kluci odpověděli v podstatě to samé. Okamžitě se měli od dotyčného stranit, prohlašovat o něm, že je “nakažený” a ve škole si na něj chodit stěžovat. Což mělo dotyčného dostat ven z kolektivu a buďto donutit k pokání, nebo k odchodu. Pokání prý v případě demonstrací znamenalo pobyt v první linii.
Na dotaz Gertrůdy, jestli se nějací lidé neúčastnili jejich “posezení”, odpověděli, že to byli buďto samotáři, kterých si nikdo moc nevšímal, a nebo ti, kteří měli vlastní partu. Avšak těm prý bylo sděleno, že pokud budou chtít na univerzitu, měli by zvážit změnu názoru. Prý tam brali v potaz i mimoškolní aktivity. Někdo na to zareagoval, někdo ne…
Na dotaz na kamarády (Gertrůda naznačila možnost docházení do kroužku pro svého vnuka – ten neexistoval – byla to lest) se Gertrůda dozvěděla, že do jejich skupiny nedocházel nikdo z těchto bloků, ale že tam chodil děti z řadovek a rodinných domů (odkud pocházela i tato dvojice). Ale že si myslí, že o třídu níž do kroužku “Kulturní a environmentální zodpovědnosti”, jak se to jmenovalo chodí dva kluci, dvojčata z “trojúhelníku” u magistrály na sloupech.
To už byla stopa. Dva z chlapů se vydali ověřit tuto informaci a Gertrůda, spolu s dalšími zasvěcenými lidmi, kteří začínali tvořit páteř vnitřní bezpečnosti spojených bloků se vydali do čtvrti řadovek a rodinných domů. Záměrně šli mimo oblast bojů u barikád, Gertrůda nechtěla riskovat, že kluci mezi mrtvými poznají své známé, kvůli čemuž se psychicky zhroutí.
Posléze tato skupina došla do čtvrt řadovek a rodinných domů. Zde o celé události řekli tamní správě, která je navedla k domovům obou kluků. Oba kluky přivítali jejich rodiče, mající o ně strašný strach. Na dotaz, kde kluky našli Gertrůda odpověděla: “Byli navedení, aby bojovali za druhou stranu. Řekli jim, že to bude “srandovní” demonstrace, zatímco ve skutečnosti to byl útok na barikádu a jatka. Tihle dva se schovali v dodávce, kde se převlékli do nalezeného oblečení. Avšak měli smůlu v tom, že naši lidé nalezli jejich vybavení, které skryli mezi oblečení. Proto je zadrželi.”
“Co s nimi bude?” Projevili své zděšení rodiče. Navíc začínali mít strach z sousedů, kteří kdyby zjistili, co se stalo, by to nemuseli nechat jen tak.
Gertrůda: “Potřebujeme od nich, aby nám řekli, které z dětí z této čtvrti s nimi chodilo do kroužku “Kulturního porozumění a environmentální zodpovědnosti” a zjistit, jestli jsou ty děti doma. Poté vám je vrátíme.”
V celé čtvrt tak propuklo vyšetřování. Zjistilo se, že chybí celkem 17 děcek ve věku od 15 do 19 let, které chodily do tohoto kroužku. Některé měly být u příbuzných, avšak osud ostatních byl nejasný. Jejich rodiče o ně měli zcela evidentně strach, avšak během rozhovoru se ukázalo, že tito rodiče neměli na své děti čas. Jejich děti tak vyrůstaly bez většího zájmu rodičů o to, co jejich děti vlastně dělají, čeho se účastní a s kým se stýkají. Tito rodiče toto zdůvodnili nutností vydělávání peněz na hypotéku a živobytí. Gertrůda jim zvláštním hlasem řekla:
“Pojďte s námi, třeba je najdete.”
Celá tato skupina, v níž byli zcela evidentně vyděšení lidé se vydala na cestu. Prošli okolo barikád číslo tři a čtyři, kde tito rodiče mezi padlými nepoznali nikoho ze svých potomků. U “šestky” jedni našli svého syna a u “sedmičky” nalezli hned čtyři rodiny své mrtvé syny. Jednoho pod čelem z postele, druhého na barikádě a třetího s čtvrtým na ulici. Všichni byli mrtví. Ti lidé se zhroutili, i lidé okolo byli zasaženi děsivostí a silou situace. Bylo to něco, s čím nikdo nepočítal. Něco, co nikdo nečekal. Bylo to zmrazující do morku kostí. Vlastní proti vlastním. Krev proti krvi.
Gertrůda poté řekla: “Vemte si své děti, jejichž duše Vám byly ukradeny a Vy jste zde dnes našli jejich těla. Pochovejte je a přemýšlejte, co k tomu, co se zde včera stalo, vedlo.”
Mnoho párů očí se v tu chvíli dívalo na Gertrůdu, zatímco ledový vítr províval ulicí.
Další, speciální vložený díl nás zavede do tajemství, proč to takto dopadlo. Jak to začalo, pokračovalo, aby to nakonec vyvrcholilo duševní substitucí dětí. A mezigeneračním zkratem.
Leave a Reply