Hukot rotoru vrtulníku utichal v dáli, zatímco obyvatelé vchodu se vzpamatovávali z nenadálé návštěvy. Hosté přišli rychle, během několika minut sbalili zraněného policistu a zmizeli stejně tak rychle, jako přišli, aniž by . Na místě po nich zbyly akorát obaly od použitého zdravotnického materiálu a šokovaní lidé.
Postel, ve které ležel zraněný policista pozvolna chladla, avšak její opuštění nemělo mít dlouhého trvání, neboť lidé během dopoledne zaslechli houkání “meluzína” z náměstí. Znělo jinak než obvykle, lidé, kteří se na náměstí vypravili v přestrojení hlásili, že se něco chystá. S velkou pravděpodobností útok na území, která se dokázala zbavit nadvlády tlup v teplákových soupravách s kapucemi a maskami.
Někteří lidé se divili, proč “ty z druhé strany” svolává do akce “meluzín”, avšak to bylo způsobeno nefunkčností mobilního připojení a sociálních sítí. Proto použili lidský akustický systém, ověřený staletími. Mající výhodu v tom, že ho slyšeli všichni zůčastnění zdaleka. A nevýhodu v tom, že ho slyšeli i nezúčastnění. Z nichž někteří rozuměli, co se říká.
Tato aktivita způsobila polemiku, co se asi chystá. Vědělo se, že se ti z druhé strany svolávají do akce, avšak nevědělo se kterým směrem. Jestli k blokům našich, do čtvrti řadovek a rodinných domů, nebo jestli k další oblasti s asi pěti bloky domů, které se též začaly bránit a s kterými se podařilo navázat spojení.
Oblast našich přímo sousedila s “těmi z druhé strany”, jak se jim eufemisticky říkalo, avšak ani druhé dvě oblasti nebyly v bezpečí. Bezdomoveckou kolonii nikdo neřešil, to by bylo o úraz. A blechy, vši a podobnou havěť, které tam bylo plno.
Ke druhým dvěma oblastem byli vysláni poslové, kteří je upozornili na to, co se děje. Mezitím chlapi začali k barikádám přitahovat další vraky aut, přičemž jim působily problémy elektrické parkovací brzdy. Klasické, lanové ruční brzdy s pákou šlo ručně odbrzdit, případně u vyhořelých aut žár ohně vyhřál lanka a ta se natáhla. Brzdy tak povolily a mnohá tato auta bylo možné, byť po ráfcích dotlačit na místo. Avšak s elektrickými parkovacími brzdami to bylo jiné. Ty byly ovládány elektromotory dole v podvozku. Tam se žádná lana nevyhřála, ty zůstaly zabrzděné. A byl problém s auty jakkoliv pohnout. Což lidé zjistili už před několika dny, kdy dělali první barikády a mohli si z aut vybírat. Teď už to problém byl…
Tou dobou došlo k velkému pozdvižení u prostředního bloku během stavby barikády číslo . Objevil se zde starý pán, ve věku 99 let v uniformě druhoválečného wermachtu, do kterého byl koncem druhé světové války povolán. Na prsou měl samopal, o kterém nikdo nevěděl jestli je funkční, nebo jestli je to replika. Avšak zkoušet to nechtěli… A s psychickým stavem pána si též nikdo nebyl jistý.
Starý pán se přiblížil k barikádě číslo tři, ke které chlapi přitlačili auta. Okamžitě jim řekl:
“Ta auta převraťte na boky a postavte je tak, aby tvořila klín obrácený špicí k nepříteli a byla zapřená za kandelábry. Svažte je k sobě, klidně elektrickými kabely. Třeba z prodlužovaček, počítačů, čeho chcete. V té kancelářské budově toho bude plno. Nahažte do těch aut co nejtěžší věci, ať s nimi nejde jen tak hnout. Zezadu je zapřete dalšími auty a…”
… v tu chvíli starému muži přetáhl zezadu přes hlavu samopal muž, který byl dříve v armádě a znal bojová umění. Se slovy: “Pane, máte s tím zkušenosti nejspíš jako jediný z nás. Avšak máte už svůj věk a roztřesené ruce od pana Parkinsona. Pamatuji se, jak jste nám jako dětem vypravoval, jak jste kryl barikádu. Co kdyby jste mi ukázal své místo a radil mi, jak správně krýt barikádu. A vy ostatní, ta auta uspořádejte tak, jak vám bylo řečeno.” Lidé se dali do práce, ve skupinách začali převracet auta na boky a vázat je k sobě.
“Pojďte tomhle do toho vchodu, nahoře tam byl takový světlík.” Řekl starý pán a veterána, který si již ověřil, že zbraň je skutečná a ostře nabitá vedl za sebou. Lidé si oddechli, přece jenom byť situace vypadala do jisté míry komicky, pro ně vůbec komická nebyla. To nevěděli, že starý pán po svém naverbování koncem druhé světové války barikádu skutečně kryl. Avšak po spatření spojeneckých tanků a pěchoty nevystřelil. Jestli to bylo strachem, nebo vědomím toho, že by to stejně nic nezměnilo nikdy neřekl. Vždy tvrdil, že než přijela spojenecká armáda přišla kapitulace, po které se vzdal. Avšak svoji zbraň si schoval na půdě v tomto domě, který jako jeden z mála přežil do dnešních dní. Kde ji měl po celou dobu uschovanou a kde se o ni staral.
Starý pán s veteránem vystoupili až na půdu starého pěti patového činžovního domu. Vystoupili po schodech na půdu (celá cesta jim trvala dvacet minut, starý pán se zadýchával a musel odpočívat), kde starý pán přešel do rohu budovy u křižovatky. Zde byla malá věžička s okénky, kterými bylo vidět na ulici vedoucí k náměstí a na boční ulici.
Starý pán se rozhovořil: “Tehdy stála stejná věžička na protějším domě. Bylo to udělané tak, že z každé věžičky bylo možné kontrolovat dvě ulice. Já jsem viděl ulici k náměstí a na východ, spolubojovník na druhé straně křižovatky viděl ulici od náměstí a na západ. Dva jsme tak mohli krýt celou křižovatku.”
Veterán: “To bylo chytře udělané. A co se stalo s protějším domem?”
Starý pán: “na sklonku války ho zasáhla bomba. Část do dvora se zřítila a zbytek vyhořel. Takže ho po válce strhli a postavili tam kanceláře. A teď pojďte, něco vám ukážu.”
Starý pán otevřel okénko směrem k náměstí, poodstoupil na půdu asi dva a půl metru zpět k úzkému stolu a řekl: “Vemte si támhle tu židli a sedněte si za stůl. Poté zkuste namířit na ulici k náměstí.”
Veterán to udělal. Poté, co trochu posunul židli, zjistil, že dokáže pohodlně zamířit od barikády až k náměstí. Starý pán mu na to řekl, že ve svých 18 letech seděl přesně na stejném místě na stejné židli. A se stejnou puškou.
Jen to dořekl se dole strhl poprask. Z náměstí běželo snad dvě stě lidí, kteří se z chodu snažili překonat barikádu. Obránci se chápali všechno, co měli po ruce. Klacků, basetbalových pálek, tyčí, dlouhých naostřených bidel a novinky, která spočívala v tom, že k nasadě dlouhé přes dva metry byl lankem, nebo koženými pásky z kožené sedací soupravy připevněn kus dřeva silný asi deset centimetrů a dlouhý několik desítek centimetrů. Čímž vznikl jakýsi cep. Což byl nápad Jana…
Na barikádě vypukl prudký boj trvající asi deset minut. Poté se útočníci stáhli cca 50 metrů daleko. Obránci stáli za barikádou, přestože byl boj prudký, měli díky nápadu Jana a improvizovaným štítům překvapivě malé ztráty.
Útočníci neuspěli, rozhodli se proto změnit taktiku. Z jejich davu vyběhlo osm kluků ve věku tak 12 až 15 let se zapálenými molotovy v rukou, které se chystali hodit za barikádu. Veterán, když to uviděl, nevěděl co honem dělat. Zabíjet děti se mu příčilo. Avšak starý pán mu řekl: “Miř jim na nohy. Zasažení budou řvát bolestí, ostatní se strachy poserou a utečou.”
Veterán v rychlém sledu vypálil tři rány. Tři kluci spadli na zem, začali řvát bolestí, ostatní až na jednoho zahodili molotovy a utekli. Tento odvážlivec dostal zásah do nohy ve chvíli, kdy se napřahoval. Molotov spadl za něj, rozbil se a kluk spadl zrovna do hořící louže, od které mu chytly kalhoty. Nějak se mu podařilo ze sebe strhnout hořící kalhoty, načež se začal plazit zpět. Této čtveřici nikdo z davu nepomohl, museli se zpět dostat sami.
Když bylo po všem se někteří lidé starého pána zeptali, proč to takto udělal? On jim na to řekl: “Je stará známá zkušenost, že člověk se bojí bolesti. Když jdete například k zubaři, bojíte se bolesti. Ne zubaře, ale bolesti. Proto mi už za války zkušení chlapi říkali, že pokud chceme zpomalit nepřátelské družstvo, je třeba někoho z nich zranit. Ostatní to zastaví a ještě se o něj budou muset starat.”
Poté starý pán pokračoval: “Co jsem slyšel, došlo k použití této taktiky i ve válce v Jugoslávii, kde některé bandy používaly děti k zapálení domů svých nepřátel, které poté, co tito vyběhli z hořících domů zabili. Spoléhali na to, že běžný člověk má silný morální blok zabít dítě. Což je pravda, toto se každému člověku, který má alespoň trochu svědomí hnusí. Avšak někteří na to vyzráli tak, že tyto útočící děti stříleli do nohou. Tím je nezabili, pouze zranili. Čímž neporušili morální blok a zároveň zachránili sebe i své blízké. Co jsem slyšel, stačilo prý zasáhnout jen část z nich, protože jakmile ostatní útočící děti uslyšely jejich nářek, utekly. Kdežto kdyby je zabili, by ostatní útočící děti nemusely zaregistrovat to, že byly zasaženy střelbou a útočily by dál. Což by je vystavilo riziku smtící protiakce.
Jestli to zafungovalo pokaždé, nevím.” Řekl starý pán a dodal: “Avšak kdyby to nefungovalo, bychom dnes měli daleko větší problémy. A také si musíme uvědomit, co je to za lidi, kteří využijí vlastní děti jako útočnou zbraň spoléhajíce na morální blok protistrany. Jak musí mít vymyté hlavy…”.
Vyvolalo to hluboké zamyšlení. Kdy někteří lidé začali přemýšlet nejen nad způsoby obrany v extrémních situacích, ale i nad tím, že tento útok započal až po záchraně policisty zachranným komandem. Přišlo jim to zvláštní, avšak mohla to být i náhoda.
Avšak nebojovalo se jen na barikádě číslo 3. Bojovalo se i na dalších barikádách, kdy nejkritičtější situace byla na barikádě číslo 7, kde obránci po průlomu barikády sáhli i k takovým opatřením, jako bylo schazování kusů nábytku do davu utočníků.
Leave a Reply