Hans došel nahoru za Janem a odvedl ho do přízemního bytu určeného jako ošetřovna.
Policista, když zpozoroval Hanse, jak se vrací s Janem se Jana zeptal, jestli mluví německy. Jan mu odpověděl, že ano, neboť on sám jezdil se svojí sestrou svého času do Německa pracovat. Načež se Jana zeptal, odkud ví, že to, co přinesl Hans je termit.
Jan: “spolužák ze základní školy svařuje kolejnice termitem. Když svařovali kolejnice na našem nádraží mne tam vzal, takže jsem práci s termitem viděl zblízka. A několikrát ho (termit) přinesl na silvestra, kde ho poté na dvorku zapaloval prskavkou. Vyšlehl z toho velký plamen a hodně to prskalo, což se líbilo dětem. No, a zbyl z toho stejný škvarek jako mi tady ukázal Hans.
Jednou nám ukázal, co termit umí. Nacpal ho do zašpuntované staré železné trubky a zapálil ho. Z trubky vyšlehl jiskřivý plamen, trubka se rozžhavila, až začala svítit a jiskřilo se z ní, načež se roztavila. Po této ukázce nám řekl, že to má při hoření přes 2000°C, tudíž to (termit) roztaví i železo. Což lze použít jak na svařování kolejnic, tak i na přepálení železa. Tudíž, když mi Hans ten škvarek ukázal a řekl mi, že ho našel u zříceného sloupu vysokého vedení, mi došlo, že tohle není jen tak. Že tady se někdo snažil. I když je otázkou, jestli zničení sloupu termitem bylo příčinou blackoutu, nebo jestli to někdo udělal později. S cílem znemožnit obnovu.”
Policista: “Máte zajímavou životní zkušenost. U nás by to nebylo možné, ke svařování kolejí by vás vůbec nepustili.”
Jan se zamyslel a řekl: “Dost možná by stálo za to, až budou sloupy obnovovat, je udělat tak, že jejich nohy zakotvené do patky budou vycházet z železobetonového kužele, který znemožní nasypání termitu přímo k železné noze sloupu.”
Načež Jan nakreslil jednoduchý nákres, jak si to představuje. K čemuž posléze dodal: “Spodní část železné nohy stožáru lze přikrýt ochranným kuželem, což by mimo jiné mohlo jít použít i na vedení, jejichž sloupy jsou postaveny na rovných základových patkách. Prostě takový kuželový kryt na spodky nohou stožáru.”
Policista s Gertrůdou se na Jana podívali. Bylo vidět, že to myslí upřímně. Jan poté řekl, že by též byl rád užitečný, proto by rád šel s Hansem pro vodu.
Tento nápad policistu zaujal, dohodli se tedy s Gertrůdou, že Jana pošlou též pro vodu. Avšak s delikátním úkolem prozkoumat spadlý stožár vysokého vedení.
Po obědě se vydalo cca padesát lidí z bloku pro vodu k potoku. Nesli kbelíky, konve, kanystry a na třech ručních kárkách tři menší barely na vodu. Cesta proběhla celkem v klidu, pouze když šli okolo bezdomoveckého slumu se stali cílem sprostého pokřikování, na které nereagovali.
U potoka bylo větší množství lidí, kvůli čemuž se stála fronta na přístupu k vodě. Byť museli lidé čekat zde panovala disciplína. Lidé se seřadili do fronty a vodu si nabrali, až na ně přišla řada.
Mezitím přeskákali po kamenech na druhou stranu Hans s Janem a dalšími třemi vybranými chlapy. Stanuli u patky zříceného sloupu, jehož tři nohy byly zkroucené a ohnuté, zatímco čtvrtá byla zcela evidentně zdeformovaná a přepálená. Okolo byla rozteklá struska, jejíž část byla steklá po základu sloupu dolů do trávy, kterou vypálila. Beton patky byl popraskaný, když se chlapi podívali na další stožár, který viděli, byl tento v půlce zlomený a jeho špička se dotýkala země.
“Zajímalo by mne.” Řekl Hans, “jestli je toto jediné postižené vedení. A nebo jestli jich je víc. Protože jestli jich je víc, tak ten blackout někdo způsobil.”
Ostatní pokyvovali hlavami, načež se celá skupina vydala zpět k potoku. Ještě asi deset minut museli čekat, než na ně přišla řada a mohli si nabrat vodu. Vodu si lidé nabírali zpoza nízké hráze, kterou si vytvořili napříč korytem potoka, kde si lidé z lešenových podlážek vytvořili provizorní lávku.
Cestou zpět se stali svědky situace, jak lidé o blok dál skáceli strom v ulici, načež ho začali rozřezávat na polena, která posléze rozštípali a použili na ohřev vody, což činili zajímavým způsobem, To i našim vnuklo myšlenku na to, že by mohli skácet některé stromy u domů a jejich dřevo použít na ohřev vody.
Nyní k ohřevu vody. Bylo samozřejmě možné použít klasický kotlík zavěšený nad ohništěm, což je staletími osvědčený způsob. Mající výhodu v jednoduchosti, avšak nevýhodu ve spotřebě paliva. Což lidé vyřešili tak, že ze starého sudu na vodu odřízli dno, “tělo” sudu zkrátili (někde měli akunářadí, někde plech sudu odsekali sekáčem), postavili ho na cihly, kameny, betonovou dlažbu a oheň rozdělali uvnitř. Kotlík stačilo poté zavěsit na železnou tyč položenou přes okraj “těla” sudu a mohlo se vařit. Oheň tak byl krytý proti větru a komín vytvořený z “těla” sudu vytvářel komínový efekt, což zvyšovalo efektivitu spalování a snižovalo spotřebu dřeva. Nehledě na lepší ochranu ohniště proti větru.
Tento nápad na sudový vařič se natolik osvědčil, že začal být široce používán.
…
Tou dobou dorazila stará paní se svým doprovodem na konec ulice jdoucí pod magistrálou na sloupech. Dál bylo parkoviště u malé továrny, která zavřela svůj provoz kvůli drahým energiím, regulacím a poplatkům. Za parkovištěm byl nájezd na magistrálu na sloupech, kde stál policejní kordon. Až sem byl cítil štiplavý pach slzného plynu, neboť před chvílí policisté rozehnali další útok band v teplákových soupravách s kapucemi a maskami. Tyto bandy již měly problémy se sehnáním živých štítů, lidé se již uměli celkem efektivně bránit. A navíc to, že domácí obyvatelé vicekrát napadli jednotlivce, či malé skupinky těchto exotů, přemohli je, svlékli je a pustili je zpět ke svým nahaté a bez bot způsobilo, že výskyt těchto tlup ve čtvrti značně poklesl. Domácí sice museli chodit ve skupinách, avšak riziko napadení prudce pokleslo, což mimo jiné znamenalo, že lidé, jdoucí do jiného domu se již nemuseli převlékat do “teplákové uniformy”.
Nyní zpět ke staré paní. Chlapi jí řekli, že dál už musí jít sama. Budou ji budou sledovat a pokud se vrátí, doprovodí ji domů.
Stará paní se vydala ke kordonu, kde byl zrovna klid. Oči jí štípaly, ve vzdálenosti asi padesáti metrů rozvinula bílou vlajku a roztáhla látku, na které byl napsaný vzkaz. Přišla ke kordonu, vypadajícímu jako jednolitá černá masa. Mluvila na policisty, ti nic neříkali. Byli jako zeď, štíty těsně u sebe. Posléze poodstoupila, zvedla látku s textem tak, aby ji viděla kamera umístěná na výsuvném sloupu u dodávky, přičemž nikdo nereagoval. Jen kamera koukala svým skleněným okem.
Stará paní zaslechla nějaký hlas, jako by ze svého nitra, který jí řekl, ať se vrátí zpět. Látku se vzkazem a dopisem položila na zem před kordon, načež se vrátila zpět k továrně. Chlapi, kteří neřekli jediné slovo ji odvedli zpět domů.
Nastala noc. Mrazivá, na obloze svítily hvězdy. Za svítání se z dáli ozval zvuk vrtulníku, který silil, až ho byl plný dům. Venku létaly odpadky, bylo vidět, jak na zem spadla lana, po kterých na zem sklouzlo komando. Ozval se dupot bot na schodech, do dveří vtrhlo komando. Zdravotník, který se objevil s komandem okamžitě policistovi napíchl kanylu, dal mu injekci a infuzi, zatímco komando hlidalo okolí. Amatérská zdravotnice ještě policistovi řekla: “Řekni jim, že čtvrť je naše. Ne jejich, naše. A že potřebujeme potraviny.” Policista, kterého se již začala zmocňovat příjemná otupělost se za ní podíval. Slyšel, avšak usínal. V kapse měl lístek s adresou a telefonem amatérské zdravotnice, ona zase s jeho.
Toho dne začaly být podnikány první pokusy s nahozením rozvodné sítě. V tomto německém městě se to zatím nijak neprojevilo.
Leave a Reply