Nová kronika Mlýna.

Blackout trval již celý týden. Obě rodiny, česká a německá se tísnily v jednom bytě, ve kterém bylo okolo deseti stupňů. To by nebyl zas až takový problém, daleko větší obavy měli z nastydnutí. Obzvláště, když bylo slyšet kašel z bytu vedle, kde podle všeho onemocněl starý pán. A v prvním patře onemocněly dvě děti. Jedno osmileté a druhé pětileté. Jejich otec se vydal do vedlejší čtvrti, kde měla rodina pediatra. Vůbec tam nedorazil, podle svých slov byl rád, že se vrátil živý. Bez bundy, kterou z něj strhla skupina zamaskovaných lidí v černých teplákových soupravách. Ti se ho pokusili strhnout na zem a zbít, avšak zip čínské bundy nevydržel, roztrhl se a místo strženého muže měl útočník v rukou jeho bundu. Muž, atlet, který na střední škole vyhrával jeden závod v běhu za druhým a později byl v reprezentaci na nic nečekal, vzal nohy na ramena a utekl. Podle svých slov takovou rychlostí, že později řekl: ” kdyby mi to někdo změřil, mám světový rekord v kapse”.

Život si zachránil, bundu vzal čert, avšak léky nepřinesl. Jeho bratr se zkusil vydat do lékárny o ulici vedle. Její dveře byly vyražené, výloha rozbitá. Bratr muže vnitř nikoho neviděl, vešel tedy dovnitř. Pod nohama mu křupalo sklo, po podlaze se válelo rozházené zboží. Muž do batohu bleskově hodil balíček obvazů a prodíral se zázemím lékárny. Ve slabém světle viděl na podlaze krabičky s léky. Jejich názvy neznal, některé zkusmo hodil do tašky. Poté si všiml rozšláplé krabičky s názvem Ospen. To věděl, že jsou antibiotika. Vhodil krabičku Ospenu do batohu, po chvíli našel ještě Nurofen a tři krabičky Augmentinu. K čemuž pridal ještě další krabičky s léky, kterými naplnil svůj batoh.

Poté vyšel dopředu ke dveřím vedoucím z lékárny na ulici. Venku proběhli dva mladí kluci, zcela evidentně vyděšení. Muž vykoukl ven a vyděsil se taky. Tak moc, až si cvrkl do kalhot. V ulici, asi třicet metrů od něj stál kordon policistů. Muž na nic nečekal, vystartoval jak střela a běžel domů, co mu síly stačily. Prudce zabrzdil před vchodem domu ve chvíli, kdy se na druhé straně ulice objevil dav lidí v černém oblečení, se zahalenými tvářemi a s černými vlajkami se zelenými arabskými nápisy. Muž vytáhl klíče z kapsy, roztřesenou rukou se snažil odemknout. Klíče mu vypadly na zem, sebral je a odemkl si ve chvíli, kdy se na druhé straně ulice objevil policejní kordon. Vpadl do vchodu, zamknul za sebou, načež vbéhl do bytu.

To již bylo slyšet dusot bot po schodech. Dolů seběhlo několik chlapů včetně našich a okamžitě začali barikádovat vchodové dveře vrstvou plechových šatních skříněk, za které dali starý nábytek taktéž uložený ve sklepě. Sotva to dokončili ve vchodu to zadunělo a bylo slyšet jak popraskalo vrstvené bezpečnostní sklo s fólií.

Venku na ulici se ozýval hrozný řev a rytmické bouchání, jak policisté bušili pendreky do plexisklových štítů a pomalu postupovali proti srocenému davu s arabskými vlajkami, který jim pomalu postupoval v ústrety. Lidé v davu měli basetbalové pálky, různé tyče, kovové trubky a někteří i improvizované štíty vyrobené z plechových vík od popelnic a různých plechových krytů. Otec od české rodiny si všiml jedné zajímavé věci, která upoutala jeho pozornost. A to ručních postřikovačů na zádech několika lidí z davu.

Pomyslel si: “to chtějí stříkat policajty roundupem, nebo co?”

Avšak na další přemýšlení mu nezbyl čas. Dav a kordon stanuly proti sobě přímo pod okny bytu. Mezi nimi bylo posledních deset metrů.

Po asi dvou minutách se kordon policistů pohnul dopředu. Ozval se třesk, jak do sebe narazily plexisklové a improvizované kovové štíty. Policisté zkusili přední řadu protestujících rozebrat, aby je mohli po jednom odvést a spoutat. Avšak nešlo to, protestující se drželi navzájem a navíc používali tyče, basetbalové pálky, trubky i ostatní předměty k tomu, aby si policisty udrželi od těla. Policisté na nic nečekali a vytáhli pepřové spreje velikosti hasicích přístrojů. A v tu chvíli se to stalo. Protestující s postřikovači na zádech bleskově předali trubice spojené hadicemi s nádobami na svých zádech dopředu a ti protestující, kteří byli vepředu začali na policisty střikat jakousi černou barvu, kterou jim znemožnili výhled.

Otec od české rodiny poznamenal, že to smrdí jako barva na spodky aut. Která se podle všeho matlala a nešla setřít.

Proud barvy z postřikovačů donutil kordon policistů ustoupit. Většina z nabarvených policistů odešla dozadu, kde se snažili obnovit výhled skrze průzory svých masek, zatímco další policisté se chystali ke zteči.

Část policistů se proti protestujícím rozeběhla se štíty v jedné a s pendreky v druhé ruce. Vypukla řezanice, kdy se protestující a policisté mydlili navzájem vším, co měli po ruce. Netrvalo dlouho a na zemi leželi zástupci obou bojujících stran neschopní pohybu. Další, zcela evidentně zranění hledali spásu vzadu. Celý výjev připomínal střet dvou středověkých armad bojujících chladnými zbraněmi, kde se objevily i takové “chuťovky” jako je například řemdih a improvizovaný palcát.

Zuřivá bitva trvala několik minut, když tu se ozvalo několik výstřelů. To jeden z policistů, kterého skupina útočníků strhla na zem použil ve chvíli, kdy se ho jeden z útočníků snažil praštit po hlavě basetbalovou pálkou služební zbraň. Útočník a jeho dva kumpáni skončili v tratolišti krve na zemi, čtvrtý se držel za břicho a vrávoral pryč.

Posléze vzduchem třesklo ještě několik výstřelů nasledovaných bolestným řevem, pŕi kterém se dcera muže rozbrečela. Otec německé rodiny, který boj sledoval škvírou v záclony viděl, jak se obě strany konfliktu po střelbě oddělily a vzdálily se od sebe. Na silnici i přilehlých chodnících leželo řádově alespoň sedmdesát lidí. Jak policistů, tak i těch v černých teplákových soupravách. Někteří bez hnutí, někteří se převalovali, nebo se kroutili. Asi šest se jich snažilo odplazit ke svým, zanechávajíce za sebou krvavou šmouhu.

První dějství pouliční války skončilo ztrátami na obou řadách. Policisté couvli ke křižovatce cca čtyřicet metrů daleko, kde zaujali formaci nazvanou želva. Což znamenalo, že drželi štíty před sebou i nad sebou, přičemž se zcela evidentně chystali vydat dopředu ulicí ve formě jakéhosi živého tanku. Což se také během pěti minut stalo.

Tou dobou zaslechli lidé v horních bytech dupot na střeše. Jako by po střechách domů běželo větší množství lidí. Otec německé rodiny fascinovaně sledující se svým českým příbuzným škvírami v oknech dění dole na ulici se stali snad jedinými přímými svědky toho, co následovalo.

Citujeme slova českého otce: “Stáli jsme u oken a škvírkami mezi závěsy jsme sledovali dění dole. Bylo odpoledne, něco po třetí hodině odpoledne, když se policajti krytí štíty pomalu vydali ulicí dopředu. Asi na poslední zteč, nevím. Hans mne najednou upozornil na pohyb na střeše protějšího domu. Podíval jsem se tam a uviděl jsem alespoň dvacet lidí v černých teplákových soupravách jak se pohybují směrem ke kordonu. Myslel jsem si, že chtějí policejní blokádu obejít vrchem po střechách, avšak nebyla to pravda. Oni měli v plánu úplně něco jiného. Začali ty policajty zasypávat molotovy. Ze střech na obou stranách ulice doslova pršely molotovy koktejly. Policajti to vydrželi jen chvíli, poté se jejich formace začala rozpadávat. Napřed jednotlivě, posléze hromadně začali utíkat zpět, přičemž se ze sebe snažili strhat hořící výstroj.

Vůbec nechápu, jak se ti šmejdi na ty střechy dostali? Že to tam nikdo nehlídal? Dron, vrtulník, snajpr? Že se ti policajti takhle nechali dostat…”

Toliko slova otce české rodiny, který ze zcela pochopitelných důvodů neřekl, co následovalo za podvečerního šera. Avšak to až příště, nyní bude následovat druhé dějství inferna.

Na druhé straně ulice od molotovů vzplála hromada odpadků, které byly za týden nashromážděné u vchodu jednoho domu. Tyto odpadky začaly hořet, přičemž plameny olizovaly zeď zateplenou polystyrenem. Který byl sice oficiálně “plamen nešířící”, avšak tál a škvařil se zrovna tak dobře jako jeho hořlavý brácha. Perlinka s lepidlem sice nehořela, byly to nehořlavé materiály, avšak jakmile se perlinka s lepidlem prohřály začal polystyren pod nimi tát. V tu chvíli tato nehořlavá vrchní vrstva odpadla a odkryla tak polystyren, který v žáru plamenů doslova mizel před očima. Polystyren stékal po zdi v jakychsi ohnivých soplech, přičemž došlo k odkrytí vnitřního parapetu okna.

Při rekonstrukci domu před pěti lety byl na zeď domu připevněn 200mm polystyren. Okna byla vyměněna za plastová s tím, že aby se omezily ztráty tepla v okenních otvorem byla plastová okna předsazena před líc zdi do polystyrenu. Kdy aby stavební firma ušetřila dala do okenniho otvoru levný plastový parapet a polystyren, který by byl vidět mezi rámem okna a nosnou zdí překryla perlinkou s lepidlem.

Stará paní v kuchyni pŕízemního bytu tak neviděla, co se děje v obývacím pokoji. Za oknem šlehal oheň a valil se hustý dým. Vypadalo to děsivě, avšak to nejhorší mělo teprve přijít. Plastový parapet se začal prohýbat, až se propadl a do obývacího pokoje vnikly oranžové plameny s oblaky černého kouře. Prakticky okamžitě začala hořet záclona, od ní těžký závěs. Posléze začaly hořet dekorace na zdech a dřevěný lakovaný nábytek s kobercem. Místnost se zcela zaplnila žhavým kouřem a plameny.

Dveře z obýváku do chodby bytu byly zavřené, stará paní v kuchyni neviděla co se v obyváku déje. Kouř s plameny naplnily celý obyvák, přičemž kouř pode dveřmi a klíčovou dírkou unikal na chodbu bytu a posléze se až netěsnostmi okolo uzavřených dveří z chodby do kuchyně dostal do kuchyně. Teprve až tehdy ho stará paní ucítila. Vyšla na chodbu bytu, která byla jako v kouřové mlze. Aniž by věděla proč, vzala za kliku dveří obývacího pokoje. Vykřikla bolestí, jak ji klika dveří spálila, avšak stiskla ji dost na to, aby se dveře otevřely. Stará paní zacítila zvláštní průvan, který táhl vzduch do obývacího pokoje, načež pohlédla do tváře samotnému ohnivému peklu. Rozpoutalo se ohnivé inferno.

…

Vojenská jednotka dostala rozkaz k přesunu…