Pátého dne blackoutu byla do suterénní místnosti domu v německém městě, kde byla u příbuzných na návštěvě česká rodina svolána debata. Lidé zjistili, že nad částí města, kde byla největší koncentrace přistěhovalců, převzala správu muslimská organizace. Tato začala řešit přerozdělování potravin a vody, přičemž její členové napadali konkurenční organizace a zbytky státních složek. A to včetně ozbrojených, což vedlo k několika přestřelkám.
Do toho začaly prosakovat zprávy o útoku několika lidí na rozvodnu na kraji města. Avšak nikdo nevěděl, jestli tam vznikly nějaké škody. A jestli je to vůbec pravda.
Někteří lidé v domě, hlavně ti středního věku se rozhodli, že si založí obrannou skupinu a zkusí se spojit s obyvateli okolních domů ohledně koordinace. Avšak nastal problém. Do debaty se vložilo šest mladých lidí, podle otce německé rodiny zelených a levicových aktivistů, kteří lidi, kteří chtěli situaci řešit okamžitě obvinili z nacismu a pokusu o převrat. S tím, že pokud uskuteční svůj plán je okamžitě nahlásí.
Tato šestice nechtěla kohokoliv pustit ke slovu, na jakoukoliv snahu jakkoliv komunikovat a řešit situaci odpovídala vřískotem, obviňováním z nacismu a z podkopávání státu. Schůze se tak dostala do patového bodu, načež byla ukončena. Nevyřešilo se nic, jen strach zůstal. A co bylo nejhorší, občas bylo slyšet, jak jde někdo po chodbě. A když se ve dne podívali přes kukátko, na chodbě chodil někdo z té šestice. Šel z toho strach.
Avšak ani chození “aktivních bláznů”, jak je kdosi nazval po chodbách nezabránilo lidem ve scházení se v bytech a v udržování kontaktů s okolím. Takto se dozvěděli, že stejný problém nastal na mnoha schůzích, kde lidé řešili nastalou situaci. Někde se jim povedlo křiklouny zastavit, někde ne.
Den šestý.
Domem proběhla zpráva o smrti staré paní z pŕízemního bytu, která zasáhla prakticky celý dům. Paní těžce nastydla, načež ji začalo bolet na prsou a zemřela. Snaha dovolat se lékaře, případně pohřebné služby byla neúčinná, lidé mající strach z rozkladu těla, tělo mrtvé paní zabalili do prostěradel, následně do černých pytlů a uložili ho do chladné nepoužívané garáže na dvorku vnitrobloku. Tuto garáž označili černým křížem nastříkaným na vrata a po dohodě s lidmi z okolních bloků se dohodli, že z garáže udělají provizorní márnici. Posléze byla do této provizorní márnice umístěna další čtyři těla.
Do těchto smutných záležitostí se křiklouni neodvážili zasahovat, čehož lidé z bytových domů využili ke komunikaci.
Problémy s potravinami a vodou byly zatím minimální, neboť naprostá většina Němců, věrná své disciplinovanosti uposlechla doporučení své vlády a pořídila si zásoby alespoň na deset dnů.
U našich to bylo trochu horší, místo tří lidí v bytě jich bylo sedm. Avšak naši využili svůj nákup, který si pořídili “za levno a kvalitno” domů a všichni se uskrovnili. Takže na deset dní (a možná i trochu navíc) to vypadalo i tam.
Šestého dne (někde i dříve) se u některých lidí začaly projevovat problémy s otoky nohou a zácpou připisované tuhé stravě složené z trvanlivých potravin a nedostatku pohybu. Což lidé řešili v rámci svých možností pohybem po chodbách a po dvorku vnitrobloku. Na hlavní ulici lemovanou vraky vyhořelých aut se odvážil málokdo. Občas tam táhly tlupy lidí v černých teplákových soupravách s kapucemi. Které nebylo radno potkat.
Leave a Reply