Mnohé napadne, proč v minulosti docházelo k tomu, že dříve slušní lidé dokázali ve skupině dělat naprosto hnusné věci. A to včetně likvidace svých bližních.
Jak to bylo možné? Docházelo k tomu v situaci, kdy lidé patřící do určité společenské/sociální skupiny podlehnou kurzu nastavenému v této skupině. Chtějí takzvaně “zapadnout”, nechtějí se lišit. Což by vedlo v lepším případě k vyloučení ze skupiny, v horším případě i k jejich vyhnání, či eliminaci.
Výsledek je takový, že lidé ve své skupině podléhají určitému způsobu myšlení a uvažování, což má za následek jejich sníženou schopnost samostatného uvažování. Je totiž tak snadné nechat se vést skupinou. A přejímat její hodnoty. Šikovný a schopný vůdce takto dokáže z lidí vytáhnout maximum. Což dokládají mnohé historické příklady, mimo jiné druhoválečný nacismus. Kdy slušní otcové od rodin posílali jiné slušné otce od rodin i s celými rodinami do plynu. Nebyli to pro ně lidé, byla to pro ně “čísla”.
Právě dehumanizace lidí, které měli jiní slušní lidé poslat do plynu byla tím, co fungovalo jako pojistka proti uvědomění si toho, co ti “slušní” lidé dělají. Lidské osudy a bytosti byly takto změněny na čísla a na práci, kdy právě určený způsob pohledu těmto lidem bránil vidět to, co ve skutečnosti dělají. Změna nastala až s koncem války, kdy se změnil úhel pohledu spojený s rozbitím jejich “stáda”. Až teprve mnozí prokoukli a uviděli následky svých činů.
Lze tak říci, že stádní konformita je způsobena touhou člověka “někam” patřit. Kdy člověk, který “někam” patří, musí převzít “něčí” hodnoty, aby tam mohl zůstat.
…
V malém je stádní konformita vidět i při školní šikaně. Kdy je jeden, nebo několik spolužáků šikanováno partou násilníků. Do které někdy patří i slušné děti, do kterých by to nikdo neřekl. Které “jenom” chtěly patřit do party. A tak dělaly to, co ostatní členové party. A když to samé dělali všichni, nebyl mezi nimi nikdo, kdo by řekl dost. Byli totiž… všichni vinni. A kdo by si přiznal, že to, co všichni dělají je špatné, by si tím přiznal i vlastní vinu. A nebo omyl. Kdy právě přiznání si vlastního omylu, nebo viny je pro člověka mnohdy to nejhorší, neboť to zasáhne jeho sebevědomí a ego. A poraněné ego, to bolí nejvíc na světě.
Lidská morálka zasažená skupinovou konformitou je mnohdy jako křehká váza pod kopyty běžícího stáda. To také rozdupe každého, kdo se mu postaví do cesty. A nebo uvnitř stáda zkusí změnit směr. Zastavit stádo dokáže až propast, do které stádo spadne. A nebo skalní stěna, o kterou se zastaví. Avšak ne bez nasledků.
Leave a Reply