V minulých dvou dílech jsme viděli příklady zkorumpovaných mocenských klik, které jejich kultura zlatých záchodů dovedla do záhuby. Avšak ne vždy to takto dopadne. Existují další dvě, podstatně temnější varianty. První variantou je, že je jedna část elit vystřídána jinou částí elit, a nebo se stávající struktury zabetonují u moci. Nyní si pojďme obě tyto varianty přiblížit a podíváme se i na některé případy.
Stav, kdy je jedno mocenské křídlo vystřídáno jiným nastává v situaci, kdy je stávající mocenské křídlo oslabeno neúspěchy své politiky, případně jeho akce ohrožují majetek a moc konkurenční frakce. Klasickými zástupci palácového převratu jsou:
- Sovětský svaz. Pád Beriji po smrti Stalina v roce 1953. Stalin vybudoval po druhé světové válce totalitní režim, kde veškerou moc koncentroval ve svých rukou. Jeho pravou rukou byl Berija, šéf tajné policie NKVD. Poté, co Stalin zemřel se rozhořel brutální boj o nástupnictví. Berija měl v rukou kompromitující materiály na všechny své konkurenty, s jejichž pomocí se chtěl zmocnit vlády. Avšak ostatní členové politbyra v čele s Nikitou Chruščovem za podpory armádních gererálů vedených Žukovem velmi rychle pochopili, že pokud Beriju neodstraní, odstraní on je. Pozvali tedy Beriju přímo na zasedání vlády, kde ho nechali zatknout. Následoval tajný soud a poprava Beriji. Poté nastalo takzvané “tání”.
- Svržení Etiopského císaře Haile Selassie (1974). Tento etiopský císař spolu s feudalni šlechtou žil v neuvěřitelném přepychu, zatímco statisíce lidí umíraly hlady. Přišly studentské bouře a následně vzpoura armády, kde nižší a střední důstojníci viděli, co se děje. Skupina armadních důstojníků říkající si Derg císaře postupně zbavovala pravomocí, až ho nakonec zatkla. Výsledkem bylo to, že moc převzala radikální vojenská junta, která zavedla marxistickou diktaturu, přičemž feudály popravila.
- Egypt 2011. Svržení Husního Mubaraka. Za jeho vlády se úzká skupina armadních velitelů a představitelů průmyslu zmocnila velké části egyptského hospodářství. Nezaměstnanost rostla, chudoba též, neboť ekonomika byla vládnoucí klikou vysávána. Lidé vyšli do ulic, takže to vypadalo jako lidové povstání, avšak ve skutečnosti šlo o boj mezi Mubarakem s jeho synem a armádou. Došlo totiž k tomu, že armáda viděla, že Mubarak situaci nezachrání a pokud bude dál u moci, hněv ulice smete i je. Armádní představitelé se zamysleli, Mubaraka hodili přes palubu, armáda ho donutila ho k rezignaci a převzala vládu nad zemí. Výsledkem tak bylo to, že civilní demonstranti dosáhli demise Mubaraka, kterého však vystřídala armáda vládnoucí dodnes.
- Rumunsko 1989. Ceaucescu padl, byl popraven. Avšak moci v Rumunsku se zmocnil reformní komunisté a frakce okolo Iliesca. Vytvořili Frontu národní spásy, která využila chaosu v ulicích, obsadila televizi i rozhlas a převzala kontrolu nad revolucí. K moci se tak dostala druhá garnitura téže strany, která se přizpůsobila novým poměrům. Šlo o něco, co bychom mohli nazvat “uchvácením moci ze zálohy” připraveným kádrem lidí.
Příčinou všech těchto palácových převratů byla neschopnost samotného vládce, nebo vládnoucí kliky, která svým jednáním ohrožovala majetky a pozice ostatních členů garnitury. Došlo tak k palácovému převratu, kdy byla jedna figurka nahrazena druhou. Nakolik to bylo ku prospěchu běžných občanů záviselo případ od případu
…
Poslední možností, jak může zkorumpovaná klika dopadnout je mocenské zabetonování. Kdy se režim zabetonuje u moci na další časové období, mnohdy i na desítky let. Toto mocenské zabetonování nastává ve zcela specifických případech, které umožní vládnoucí klice zůstat u moci. Nyní si postupně probereme jednotlivé hlavní zástupce této kategorie spolu s tím, jak se jim podařilo udržet se u moci a zároveň se u moci zabetonovat.
- Severní Korea. Naprosto extrémní případ, kdy si generace Kimů užívá naprosto nevídaného luxusu, zatímco běžní lidé hladoví. Jak se jim to povedlo? Prakticky úplným prošpehováním celé společnosti, využitím pracovních táborů pro celé rodiny odpůrců, což vede k tomu, že rodina “podezřelého” člena raději nahlásí sama, než by riskovala, že všichni členové půjdou do pracovního tábora. Navíc jsou běžní lidé naprosto odříznutí od informací zvenku. Nemají tak srovnání a tím ani motivaci cokoliv měnit.
- Eritrea. Země je totálně zkorumpovaná, ekonomika v podstatě neexistuje. Systém funguje v podstatě na principu nekonečné vojenské služby a pracovní povinnosti pro elity. Jedná se tak o novodobý otrokářský systém, odkud mnoho lidí uteklo do ciziny.
- Sýrie za dynastie Asadů. Po povstání proti režimu v roce 2011 režim odpověděl likvidací odbojných měst. Mnoho lidí uprchlo.
Tyto příklady mají společné to, že se systém zmocnil veškerých surovin a zdrojů, které využívá pro udržení své moci. Což mimo jiné znamená, že armáda a ostatní bezpečnostní složky jsou prioritizovány při přístupu k penězům, zbraním, materiálu a potravinám. Ozbrojené a bezpečnostní složky jsou tak na režimu existenčně závislé, tudíž ho chrání. Mnohdy je v těchto společnostech, jakýchsi novodobých verzích feudálního zřízení, služba v bezpečnostních složkách výsadou. Což je dalším důvodem, proč vojáci chrání své vládce. Zde vládci pochopili, že s armádou stojí, či padají i oni. Nemohou ji tak vykrást jako ti, které to potom v lepším případě stálo moc, v tom horším i život.
…
V dalších případech elity zkorumpovaného státu dokázaly válku, kterou vyvolaly využít k likvidaci opozice a zastrašení lidí. Proběhla zde brutální verze společenského sociálního darwinismu, společenská selekce, kde byli nesouhlasící zlikvidováni na frontě, uvězněni, či vyhnáni. Příklady jsou:
- Iránský islámský režim. Po převratu v roce 1980 byla země napadena Irákem. Válka trvala osm let, během kterých vládnoucí klika zlikvidovala opozici volající po demonstranti a chtějící odstranit korupci. Režim je označil za zrádce islámu a zlikvidoval je. Vznikla tak militarizovaná teokracie.
- Irák za Saddáma Huseina. Saddám za války v osmdesátých letech dvacátého století vytvořil z Iráku brutální policejní stát. Což vedlo k likvidaci jakéhokoliv nesouhlasu.
Jak to elity v těchto případech dělají? Válka je pro ně možností jak beztrestně zabavit majetek oponentů a samotné oponenty pod záminkou “napomáhání nepříteli” zlikvidovat. Dále pod svojí moc soustředí veškeré zdroje, které přednostně použijí na podporu loajálních frakcí a armády. Dále transformují společnost v jakýsi tábor, kde je povolen jen jeden názor. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Je jejich heslo, podle kterého se chovají. A problémy? Za ty může nepřítel…
…
V současné době se státy, kde se mocenská klika snaží zabetonovat u moci projevují tak, že
- Provádí, nebo se minimálně snaží o totální kontrolu informací. Prostřednictvím umělé inteligence, rozpoznávání obličejů, plošným sledováním digitální komunikace (za což mnozí mohou považovat i Chat Control) a snahou o monopolizaci internetu.
- Dochází k atomizaci společnosti. Systém cíleně buduje atmosféru strachu, udavačství, kdy i člen rodiny může být udavač. Ať z vlastní vůle, či z donucení. To se pak těžko něco domlouvá, když jeden neví, komu může věřit…
- Lidé jsou ekonomicky závislí na státu. Což může mít formu nejen problémů s prací, ale i omezeného přístupu, či dokonce řízené nedostupnosti určitých služeb, či dokonce potravin. Může docházet k zablokování kont za různé, i vykonstruované přestupky, či s cílem člověka donutit k poslušnosti. Státem spravovaná digitální měna k tomuto použití přímo vybízí…
- Tlak na útěk nesouhlasících. Někteří lidé, když vidí, kam to vede, raději utečou do ciziny, čímž se v populaci snižuje počet lidí, kteří chtějí (mohli by chtít) změnu. A jsme opět u společenského sociálního darwinismu, kdy se společnost, pokud není schopna vynutit si udržení stávajících podmínek, je nucena se přizpůsobit, pokud se nechce zhroutit – je právě vyhnání, či likvidace lidí chtějících změnu, právě tím prostředkem, jak se elita může zakonzervovat u moci.
V některých případech představitelé států ve válce jezdí domlouvat finanční i materiální pomoc do ciziny. Je to pro ně způsob jak se udržet u moci, neboť ve chvíli, kdy jim dojdou peníze budou nejspíš svrženi. Což může být pro dárce problém v případě, že v obdarovaném státě bují korupce, ba se tam přímo kultura zlatých záchodů stala tradicí. Pokud toto nastane je víc než pravděpodobné, že i oni mají svůj zlatý záchod (a nebo alespoň štětku – smějící se smajlík). O čemž onen představitel, co jezdí žádat o finance jistě ví. Má tak dost možná v rukou kompromitující materiály, které by tyto dárce mohly po jeho pádu stát přinejmenším politickou kariéru, pokud už ne rovnou něco horšího.
Kdy pokud toto vznikne, nastává patologický mocenský cyklus, doslova začarovaný kruh, kdy korupce plodí záznam do složky. A záznam ve složce další korupci. Ta další záznam… Takto až do chvíle, kdy už nebude odkud co brát. A ani si odkud půjčit…
Poté se uvidí, jestli bude hvězdný třesk, občanský vymeták, nebo “akce Berija”.
A nebo, jestli dojde k zániku státu, či dokonce civilizace. Tak, jako se to v minulosti stalo mnohokrát, když volené i nevolené elity dostaly stát i národ do bodu, odkud nebylo návratu.
Leave a comment