V minulosti mnohé zkorumpované elity ve chvíli, kdy jim začaly dluhy přerůstat přes hlavu, případně cítily další kořist (ať z dobytých území, nebo z možnosti se pakovat na armadních zakázkách) zahájily válečný konflikt. Který se stal jejich posledním, neboť jimi rozjetá válka jim mocensky zlomila vaz. Příkladů za historii lidstva, kdy mocní rozpoutali válku, která je poté smetla bylo mnoho. Měly však několik společných příčin.
Nyní vybírám typické konflikty, kde válka vedla k pádu elit i s příčinami.
- Rusko v roce 1917. Car vstoupil do války s cílem uspokojit své geopolitické ambice, kdy navíc došlo ke kombinaci jeho rozhodnutí s rozhodnutím německého generálního štábu, který chtěl vstoupit do války dříve, než Rusové dostaví železnice a vybudují průmysl. Navíc bylo v té době Rusko sužováno sílícími protesty z důvodu sociálního zabezpečení. Car se tento problém protestů snažil utlumit skrze nacionalistické válečné nadšení, avšak válka způsobila ekonomický a společenský rozvrat Ruska. Které nebylo na válku připravené, došly potraviny, infrastruktura zkolabovala a na frontě umíraly statisíce nezabezpečených vojáků. V tu dobu vypukly v Petrohradě v únoru 1917 stávky dělníků a hladové protesty žen, které stály ve frontách na potraviny. Car poslal na protestující armádu, ta se však přidala na jejich stranu a bylo vymalováno. Car padl, dynastie Romanovců s ním a Rusko jednostranně vystoupilo z války podepsáním Brest-litevského míru.
- Německo 1918. Válka v roce 1918 pokračovala kvůli tomu, že se tehdejší vedení Německa drželo u moci zuby, nehty. Přestože zemi docházelo snad vše, průmysl kolaboval, v zemi byl hladomor (takzvaná řepová zima) a doprava byla ochromena spojeneckou blokádou došlo k tomu, že na podzim roku 1918 vydalo německé vedení doslova sebevražedný rozkaz k vojenskému útoku válečného námořnictva. Snažilo si tak zachovat svoji “vojenskou” čest. Namořníci, vidíce beznadějnost a nesmyslnost této akce se vzbouřili, vzpoura se rychle rozšířila, vzniklo nové vedení země, císař abdikoval, načež Německo podepsalo mír.
- USA ve vietnamské válce. Zde se nejednalo o klasický válečný kolaps, ale o mohutný odpor veřejnosti vůči válce, která způsobila jak inflaci a drahotu, zatímco do boje byly v rámci branné povinnosti posílàny statisíce mladých Američanů. Rostoucí odpor veřejnosti, protiválečná hnutí (Hippies) spolu s rostoucím tlakem veřejnosti donutily americké politiky z války postupně vystoupit a v roce 1973 ji zcela ukončit.
Tyto příklady měly společné to, že pro vojáky a obyvatele států zatažených do války bylo pokračování ve válce větší hrozbou, než porážka od nepřítele, proto volili cestu revoluce (vzpoury) proti vlastnímu vedení. Proto se povstání, či revoluce velmi rychle rozšířily po celé zemi včetně ozbrojených sil. Vláda země tak ztratila mocenskou sílu a legitimitu, což vedlo k jejímu velmi rychlému konci. A následně ke konci, nebo alespoň vystoupení státu z války.
Lidé totiž pochopili, že válka je jen nástrojem elit k udržení se u moci a jejich dalšímu bohatnutí, zatímco oni hladoví a umírají. V tu chvíli se strach z režimu proměnil v hněv, který smetl samotné vládce i s jejich válkou.
…
Zde jsou další příklady, kdy elitami vyvolaná válka vedla k jejich rychlému a přímému konci.
- Válka o Falklandy (1982). Argentinská junta čelila počátkem osmdesátých let dvacátého století hyperinflaci, masivní hospodářské krizi a obviněním z obří. Její podpora byla na dně, ve státě probíhaly mohutné protesty a aby se junta vyhnula postupnému konci rozpoutala válečný konflikt s Velkou Británii tím, že obsadila Falklandy. Doufala, že tím vzbudí nacionalistické vášně, které přebijí hospodářské a mocenské problémy v Argentině. Avšak dopadlo to úplně jinak, Argentina byla ve válce poražena, junta padla a její představitelé skončili před soudem a následně ve vězení za válečné a jiné zločiny.
- Fašistická Itálii pod vedením Benita Mussoliniho. Mussoliniho režim byl proslulý klietelismem, státním kapitalismem a takzvaným gerachi, nebo-li masivní korupcí v nejvyšších patrech státu. Italská armáda, která byla špatně vyzbrojená výzbrojí, která byla tak o dekádu zastaralá vstoupila do druhé světové války po boku Německa. Na což nebyla připravena ani italská ekonomika. Nasledovaly porážky v Řecku, Severní Africe a následně invaze spojenců na Sicílii. Toto vedlo ke zhroucení morálky italské armády, proti Mussolinimu se postavila Velká fašistická rada a král ho dal zatknout. Mussolini však uprchl a byl dopaden o dva roky později italskými partyzány a skončil po oběšení pověsen na kandelábru nohama nahoru a hlavou dolů.
- Japonské císařství a válkychtivá militaristická klika. Japonskou společnost a ekonomiku ovladali takzvaní zaidžaku. Což byla úzká klika generálů a průmyslníků. Tito využívali válečnou ekonomiku k obohacování se, zatímco běžní lidé žili v bídě a na přídělech. Válka, kterou zaidžaku rozpoutali skončila úplnou porážkou Japonska po totálním zničení země završeném jaderným bombardováním. Část elit poté spáchala sebevraždu (mnozí seppuku), zbytek skončil před Tokijským tribunálem, který je odsoudil za válečné zločiny. Stará garnitura tak kompletně zanikla…
- Pákistánský režim a Bangladéš (1971). Špičky tehdejšího režimu vysávaly východ své země, kde rostla chudoba a nespokojenost, což vyvrcholilo pokusem o odtržení. Toto vedlo k občanské válce, která vyvrcholila odtržením východního Pakistánu a vznikem Bangladéše. Vojenský diktátor musel pod tlakem porážky odstoupit, armáda ztratila své mocenské postavení, což vedlo ke vzniku civilní vlády.
Tyto příklady mají společné to, že společným jmenovatelem pádu zkorumpované elity byla rychlá vojenská porážka, což vyvrátilo mýtus o neporazitelnosti jejich armády. Ukázalo se totiž, že vládci, kteří si mastili kapsy a vyznávali kulturu zlatých záchodů nedokázali armádě zajistit ani pořádnou výzbroj. Jakmile toto lidé zjistili, moc u nich ztratila legitimitu. Pokud se do té doby elit nezbavili sami vojáci, vidíce, že chování elit ohrožuje samotný stát.
Ve všem vyjmenovaných případech vedla k odstavení elit od moci vojenská porážka. Někdy to bylo formou opotřebovací války, kde národ ztratil vůli bojovat, někdy to bylo rychlou prohrou, po které následovala ztráta iluzí nasledovaná vystřízlivěním. Avšak jedno to mělo společné. Hospodářské zhroucení, nebo alespoň vážné hospodářské potíže zasažených států, kde elity natolik vykradly stát, že tento nebyl schopen unést zátěž války, od které si elity, které ji způsobily, slibovaly, že vyřeší jejich problémy. Válka však nevyřešila problémy zkorumpovaných a kradnoucích elit. Vyřešila elity samotné. Mnohdy definitivně.
Leave a comment