Nová kronika Mlýna.

Pachatelé zločinů proti lidskosti, válečných zločinů i těžké hospodářské kriminality včetně “kultury zlatých záchodů” mnohdy v situaci, kdy se jim začíná jejich moc hroutit pod rukama/hrozí prozrazení zločinů uprchnou do zahraničí. Do míst, o kterých jsou přesvědčení, že tam na ně spravedlnost domovského státu nedosáhne a kam si předtím různými způsoby převedli naloupené peníze a majetky.

Stàty, kde tito zločinci provedli svoji nekakou činnost se snaží tyto zločince pohnat před spravedlnost, což činí různými metodami. Kdy se jedná jak o mezinárodní vyjednávání, tak i o skryté akce na cizím území.

Platí zde, že válečné zločiny mají v mezinárodním právu dlouhou tradici stíhání, zatímco hospodářská kriminalita a takzvaná kultura zlatých záchodů se stíhají podstatně hůře, neboť mnohdy naráží na princip suverenity hostitelského státu a jeho právního prostředí.

Státy proto sahají k různými metodám, jak zločince dostat zpět na své území, případně ho odsoudit mezinárodně.

Historické příklady jsou (vybrané).

• Izrael. Izrael je příkladem státu, který pachatele zločinů, kteří uprchli do ciziny stíhá snad nejvíc systematicky ze všech států. Jako příklady nám poslouží Adolf Eichman (nacistický zločinec) a operace boží hněv, kdy agenti Mossadu zlikvidovali teroristy zapojené do masakru na Mnichovských olympijských hrách v roce 1972.
• Francouzské stíhání nacistických zločinců jako byli Klaus Barbie, Papon a další.
• Mezinárodním tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu. Tyto organizace byly založeny po genocidách spáchaných během konfliktů v těchto státech. Tyto soudní tribunály mají pravomoc stíhat zločnince obviněné z genocidy bez ohledu na stát, kde se zrovna nachází.

Platí totiž, že válečné zločiny a genocida lze za dodržení určitých pravidel stíhat i přes hranice, avšak hospodářské zločiny, vytunelovanání státního majetku a předlužení způsobené zkorumpovanými režimy se v cizině stíhají velmi těžko. Proto lidé, kteří se dopustili hospodářské kriminality poměrně často dožívají v cizině v luxusu placeném z ukradených miliard.

Proč se to děje? Kvůli ochraně soukromého vlastnictví v cizích zemích a kvůli geopolitickému exilu, kdy mezi státy není uzavřena smlouva o vzájemném vydávání zločinců.

Jak jsou tedy řešeni uprchlí zločinci, na které stàt nemůže dosáhnout běžnými prostředky?

• Dehonestační mediální kampaň. Domovský stát obviní uprchlíka z podvodů, daňových úniků, zpronevěry, terorismu, atd, což je v hostitelském státě dáno do médií s cílem otočit veřejné mínění v hostitelské zemi proti uprchlíkovi. Takto je možné orgány hostitelské země přimět k vydání uprchlíka. Probíhá to tak, že řízená média do médií hostitelské země pouští informace (i vykonstruované) o tom, jaký je uprchlík zločinec. Takto dojde k vytvoření tlaku na politiky hostitelské země, aby schválil vydání dotyčného uprchlíka. Lidé totiž začnou protestovat proti tomu, aby u nich v zemi pobýval zločinec. Protesty mohou být řízené i zaplacené…
• U lidí, kteří vytunelovali státní rozpočet, případně prováděli “kulturu zlatých záchodů”, jde o to, že kriminalita, které se dopustili je reálná a pochopitelná pro veřejnost po celém světě. Dotyčný, který s penězi uprchl do ciziny je poté v mediích ukazován, jak si žije v luxusu zaplaceném z ukradených peněz, zatímco běžní lidé doma trpí nedostatkem a mají vyluxovaná konta. Tímto se vyvolá veřejné pobouření v hostitelské zemi vytvářející nátlak na tamní politickou reprezentaci.
• Další možností je Interpol.

Tyto metody jsou v mnoha případech účinné. Avšak v mnoha případech naráží na úskalí.

• Právní kličky a drazí právníci. Jelikož jsou uprchlíci miliardáři mají peníze na drahé právníky napadající a blokující proces.
• Kupují si azyl a občanství v zemích, které toto umožňují. Kdy si některé státy, daňové a rezidenční ráje nové rezidenty chrání, neboť ukradené peníze skončí v jejich ekonomice.
• Další problém nastává v tom, že ukradené peníze se málokdy vrátí zpět, neboť jsou mnohdy rozptýleny v jurisdikcích kam domovský stát uprchlíka nedosáhne.

Proto státy někdy volí poněkud ostřejší metody.

• Únosy zpět do domovské země uprchlíka, nebo tam, kde dotyčný spáchal zločin(y). Cílem je dotyčného dostat před soud a legálně ho odsoudit. Čímž se dá najevo, že spravedlnost má dlouhé ruce a nikdo si před ní nemůže být jistý. Příkladem použití této strategie je například Adolf Eichmann.
• Fyzická eliminace. Atentáty, odstřelovači, drony,… Možností je mnoho, způsobů ještě vice. A mrtví nemluví… Jen strach zůstává…

Tyto skryté akce v zahraničí jsou z právního hlediska problematické, avšak fungují jako velmi silný psychologický nástroj, neboť princip “nikde nejsi v bezpečí” je velmi nepříjemný a připomí,že i po letech může přijít odplata. Toto je velmi odstrašující od myšlenek na zradu, či na kulturu zlatých záchodů. Zároveň má tato strategie velmi disciplinující prvek dovnitř státu, neboť tyto akce vysílají velmi silný signál odpovědným osobám, že pokud selžou si pro ně spravedlnost domovského státu může dosáhnout kdekoliv na světě. Budou se po celý zbytek svého života ohlížet přes rameno. Aby jednoho dne…

V případech, kdy selhává mezinárodní právo, bývalý tyto akce mnohdy jediným způsobem, jako ukázat “doma se nezapomíná, doma se trestá”.

Někteří zločinci, kteří ví, že by za své zločiny, například korupci mohli být odsouzení tento svůj problém řeší tak, že se ve své zemi snaží zůstat všemi možnými i nemožnými způsoby u moci. Jsou schopni vyvolat i válku, či cokoliv jiného, jen proto, aby se vyhnuli trestu.