Státy ve válce, při hrozící válce, nebo pokud se k moci dostane klan toužící po moci, majetku a penězům používají exekutivní opatření vůči majetku svých občanů.
Jedná se o měnové reformy, nucenou restrukturalizaci (konverzi) dluhu, finanční represi, inflaci a devalvaci měny a skryté, či otevřené konfiskace. Dále mohou vyhlásit i státní bankrot (default).
Nucená restrukturalizace dluhu znamená, že stát administrativně přinutí domácí fondy, pojišťovny a banky, aby držely určitý podíl státních dluhopisů, což stát může nařídit například regulací kapitálové přiměřenosti. Stát též může veřitelům, často pod nátlakem nabídnout výměnu stávajícího dluhopisů za nové s nižším úrokem a s delší dobou splatnosti, čímž si stát platební zátěž rozloží v čase.
Inflace a devalvace měny. V tomto případě začne centrální banka nakupovat státní dluhopisy za nově vytištěné peníze. Do ekonomiky se tak dostanou nové, ničím nekryté peníze, což vede k inflaci (hodnota peněz je určena rovnovážným bodem mezi množstvím peněz v ekonomice a hodnotou zboží v ekonomice). Inflace způsobená nárůstem množství peněz v ekonomice tak opticky část dluhu smaže, neboť se snížil procentuální podíl státního dluhu vůči HDP. Stát sice formálně dluh splácí, avšak v penězích majících nižší hodnotu než jaké mu věřitelé půjčili. Pro občany a firmy znamená tento scénář prudký růst cen a chudnutí. A to proto, protože se zvýšil objem peněz v ekonomice, zatímco výše jejich úspor zůstala stejná. Tudíž došlo ke snížení hodnoty úspor občanů vůči cenové hladině zvýšené inflací.
Skrytá a otevřená konfiskace. Měnová reforma, to jest zmrazení vkladů v bankách, omezení výběrů peněz, výměna peněz v nevhodném poměru,… Dále mimořádné a válečné daně a konfiskace->daně z majetku, znárodnění,… Jsou dalšími možnostmi…
Otevřený státní bankrot (default) použije stát, pokud dojde k selhání předchozích kroků a státu došly peníze. Stát vyhlásí moratorium, to jest zastavení splacení splátek za jistinu i úrok ze svých dluhopisů. Následně nasleduje restrukturalizace dluhu doprovázená tvrdými jednáními zda-li stát vůbec něco z dluhu splatí…
…
Tato opatření v mírovém stavu zpravidla vedou k občanským nepokojům s následným pádem vlády. Jakmile je však stát v režimu existenčního ohrožení, nebo války, vlády mohou tohoto stavu využít k ospravedlnění nouzových opatření. Kritika krokú státu, jeho vlády a mocných je poté hodnocena jako vlastizrada, sabotáž, či napomáhání nepříteli. A je nutné si zde uvědomit, že stát má monopol na použití násilí vůči vlastním občanům. Tudíž se tato opatření vůči vlastním občanům, na které stát může poslat bezpečnostní složky provádí snadněji, než vůči jiným státúm, které mohou poslat armádu, či zavést sankce…
Tudíž stát může v situaci, kdy je předlužen a stávající politika jeho politické reprezentace neumožňuje změnu kurzu uměle udržovat válečnou rétoriku, případně i lidem vyhrožovat že dojde k agresi právě proto, aby mohl ospravedlnit nepopulární kroky vyplývající z předlužení, případně ze snahy mocných odčerpat od občanů peníze, hodnoty a statky.
Což je historicky vzato jedna z nejtemnějších a nejúčinnějších kapitol politické moci. Tento jev, kdy elity využívají vnějšího, či vnitřního ohrožení, mnohdy nafouklého k zakrytí vlastního selhání, korupce a předlužení státu má v sociologii a politologii svá pojmenování- hledání vnějšího (vnitřního) nepřítele a odvádění pozornosti.
Jak toto funguje?
- Stát změní optiku problému z “krize managementu” na “existenční boj”. Pokud stát zkrachuje kvůli špatnému hospodaření, korupci atd v normální době, občané požadují odpovědnost po politicích. Avšak pokud je národ v ohrožení, či “v ohrožení” je veškerá kritika státu označena za zradu, nahrávání nepříteli a ekonomické potíže jsou označeny za nutnou daň na ochranu vlasti.
- Toto státu umožňuje ospravedlnit konfiskace a nouzové zákony, které by v normální době vedly k revoluci. Avšak po vyhlášení “stavu nouze” se tyto kroky stávají vlasteneckou povinností”.
- Jakmile lidé čelí strachu z války, ekonomické ztráty a myšlení ustupují do pozadí. Člověk státní dluh a machinace neřeší ve chvíli, kdy řeší jestli přežije další den. Čehož určití politici zneužívají.
Něco z historie.
- Předválečné režimy ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Německý nacistický režim a italský fašismus čelily před válkou obrovským finančním tlakům. Aby se tyto režimy zbavily zodpovědnosti za své kroky, oba tyto režimy vyvolávaly strach z nepřátel, kteří je chtějí napadnout, či šikanují jejich krajany, což jim umožňovalo provádět drakonické ekonomické kroky vůči vlastnímu obcvatelstvu.
- Latinská ameriks 70-80. let dvacátého století. Zde vládly vojenské junty, které nedokázaly efektivně řídit stát. Proto se, pro zakrytí svých kiksů tyto junty uchýlily k rozdmýchávání nacionalistických vášní a konfliků. Čehož důsledkem byla například válka o Falklandy.
…
Během války, nebo předválečných stavů dochází i ke konfiskaci drahých kovů. Kdy zlato a stříbro fungují jako uchovatel hodnoty a z toho vyplývající funkce skutečných peněz nepodléhajících inflaci a devalvaci vyplývající ze státních zásahů. Proto je zlato a stříbro pro státy perfektní rezervní aktivum, kdy pokd stát zabaví občanům drahé kovy, tímto získá prostředky pro dovoz ze zemí, které nechtějí akceptovat jeho měnu oslabenou kroky vlády. Což bylo mimo jiné důvodem, proč hitlerovské Německo útočilo na židy. Měli totiž ohromné bohatství ve zlatě, stříbře a dalších hodnotných aktivech nashromážděných během staletí…
Tyto konfiskace zlata, stříbra a šperků v minulosti proběhly v mnoha státech. Byla to jak ona slavná konfiskace zlata v USA v roce 1933, válečné konfiskace a registrace drahých kovů v Třetí říši, tak i zabavování zlata po měnové reformě u nás, po měnové reformě v roce 1953. Kdy byly držba zlata a valut nad určitý limit občanům zakázána a postavena mimo zákon. Pokud při kontrole u někoho našli nadlimitní množství zlata (i šperků) dotyčnému stát zlato (šperky) zabavil a dotyčného obvinil z nelegálního obohacení, případně z dalších hospodářských trestných činů.
V dnešní době může stát na zlato a stříbro sáhnout následujícími kroky. Zákonem zakazujícím nákup a prodej zlata a stříbra fyzickým a mezi fyzickými osobami, registrací drahých kovů, jejich zdaněním a omezením možností nakládat s drahými kovy uloženými v bankovních schránkách.
Stát kroky směřující k získání kontroly nad drahými kovy, které vlastní občané provádí formou zákona zakazujícího prodej a nákup drahých kovů pro fyzické osoby, dále může zavést drakonické daně, které platí držitelé drahých kovů podlehající registraci. Tato registrace u prodejců drahých kovů je často prováděna pod záminkou “ochrany proti praní špinavých peněz”, kdy vznikne papírová stopa vlastnictví drahého kovu, kterou může stát v případě potřeby použít. Ví totiž za kým jít a koho tak zkásnout. A nebo mu drahý kov sebrat… Což je zcela pochopitelně lákavá představa pro určité kruhy…
Celkem se tak dá říci, že uměle přifouknuté válečné nebezpečí, nebo dokonce jeho vyvolávání, může pro určité kruhy sloužit jako způsob k prosazení nepopulárních kroků, skrytí vlastní nezodpovědnosti, potlačení opozice a v některých případech i k vlastnímu obohacení spojenému s vyvedením peněz ze státního rozpočtu do své kapsy v rámci takzvané “kultury zlatých záchodů”.
Kultura zlatých záchodů je pojmenování pro stav, kdy jsou běžní občané státu nucení k ekonomickým i skutečným obětem ve jménu přežití státu. Zatímco představitelé tohoto státu na této situaci bohatnou, přičemž likvidují skutečnou i domnělou opozici.
Tento stav platí do určité míry z finančního hlediska i pro občany a představitele států, které tento stát a jeho představitele vyznávající kulturu zlatých záchodů podporují. Ruka ruku myje, zlatý záchod splachuje… Majetky, peníze, práva i životy.
Leave a comment