Po převratu v roce 1989 následovalo krátké období svobody, někdy říznuté anarchií, kdy se probudili jak lidé podnikaví, tak různí šmejdi a hochštapleři. Kteří v mnoha případech začali brát peníze z ciziny, stali se lokaji v cizích službách.
Posléze došlo k likvidaci průmyslových odvětví, ve kterých jsme byli na světové špičce a přechodu naší ekonomiky na roli levné montovny. Což mělo recipročně vliv na naše školství, neboť montovna potřebuje ve své podstatě “cvičenou opici s drábem za zády”. Tudíž došlo k úpadku našeho školství se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Stali jsme se tak vazaly pracujícími pro cizí státy. S ekonomikou podléhající pravidlům, která umožňují nejen to, že pracujeme třikrát tolik za tretinovou mzdu (toto jsou ony mnohem vyšší normy v továrnách s cizími vlastníky, než jaké mají pracovníci u nich doma. A za podstatně, mnohdy mnohonásobně nižší plat) a též je možné z naší ekonomiky legálně vyvádět vytvořené prostředky, finance a hodnoty. Které poté chybí nejen občanům, ale i obcím a ve státním rozpočtu, kam by jinak jejich část doputovala ve formě daní.
Tento stav, kdy se část naší populace proměnila v “montovnafutter”, neboli potravu pro montovny má za následek určitou míru naší postradatelnosti. Kdy, jak bych to řekl, poloblbá (hůře a tendenčně vzdělaná) část společnosti se může z potravy pro montovny změnit na potravu pro drony, nazývanou dronfutter. Což je stav, který může jiná část společnosti vidět, avšak tito lidé, uzavření ve své bublině neberou jejich varování na zřetel. Přitom tito lidé nemusí být apriori blbí, mohou být jen zblbnutí a v případě těch “lepších” i zaplacení.
Takto jsme se dostali zpět do područí, do vazalství. Kde jsme byli podstatnou část své existence od roku 1618. Což je stav, na který je značná část populace zvyklá, tito lidé mají problém si představit, že by to mohlo být jinak… Je to prokletí mentálního otroctví.
Existuje tedy jiná cesta? Existuje. Neboť málokdy je na výběr jedna možnost. Zpravidla je jich více. Další možností bylo využití perfektní praktické vzdělanosti našich lidí a pokračovat v naší tradici strojírenské velmoci, což by nám poskytlo odrazový můstek pro přechod naší ekonomiky na nová odvětví, související s digitální revolucí. Mohli jsme se stát středoevropskou digitální velmocí (výrobcem strojů a technologií pro digitální průmysl), neboť jsme stejně tak, jako Jižní Korea měli velmi rozvinutý strojírenský průmysl. Čímž bychom se stali nepostradatelnými ve svém regionu. Nepostradatelným spojencem, jehož údělem je kvalifikovaná výroba a vývoj.
Jenže pozdě bycha honit a prázdnou slámu mlátit. Z toho už nic nekouká… Avšak nic není definitivně ztraceno, pokud je alespoň nějaká snaha s tím něco dělat. Pořád ještě máme znalé a schopné lidi, kteří když chtějí, se dokáží prosadit i ve světové konkurenci.
Problém je však v pravidlech, která zde máme. Která v mnoha případech podvazují tvořivost těchto lidí. Kteří než protlačí svůj nápad, či vynález z laboratoře do praxe, tak než získají všechna povolení a certifikáty, je to už v podstatě zastaralé. Toto je důvod, proč tito “superschopní” lidé v mnoha případech odejdou do zahraničí. Kde se realizují, kde si vydělají. A kde na nich vydělá tamní společnost. Toto je třeba změnit, neboť pokud chceme chytit nový vítr do plachet, musíme mít možnost plachty rozvinout jakmile zafouká.
Jen tak se můžeme stát nepostradatelným spojencem, který je nejen chytrý, ale i připravený. Takový nepostradatelný spojenec s pěknými bodlinami… Neboť i náš zbrojní průmysl má co říci…
Leave a comment