V životě dětí existuje velmi důležitá činnost, kterou jsou různé hry. Může se jednat jak o hry stolní (člověče nezlob se, UNO, či jiné karetní hry, hry míčové a jiné sportovní), kde je však důležité, aby tyto hry měly pravidla.
Pokud už od mala děti hrají hry mající pravidla, která musí všichni účastníci dodržovat, učí se tím nejen dodržovat pravidla, ale i zvládat radost z vítězství, či smutek z prohry. Děti se tak učí ovládat emoce, učí se sebekontrole a zároveň dochází k poznání, že je pravidla svým způsobem i chrání, neboť pokud jsou pravidla dodržována, jsou si všichni hráči rovni.
Toto dodržování pravidel při společné hře s vícero hráči je skvělou průpravou do života, kdy si děti zvykají na to, že i v dospělém životě budou muset dodržovat pravidla. Jak v práci, tak i v životě.
Jde totiž o to, že bez dodržování pravidel dojde ke zhroucení jak hry, tak i lidské společnosti. Zavládne anarchie, to jest vláda silnějšího. Proto se děti prostřednictvím her učí dodržovat pravidla a zároveň chápat a vykládat si jejich význam.
Problém však nastává, pokud hraní her u dětí nahradí mobil, se kterým si dítě může nastavit vlastní pravidla. Toto poté vede k omezené sebekontrole, vztekání se a k neurotickým stavům. Vzniká generace sněhových vloček, jejíž příslušníci trpí různými nervovými problémy a psychiatrickými stavy. Nejedná se však o závady nervové soustavy jako takové, ale o její chybné nastavení způsobené nedostatkem přirozené sociální interakce s vrstevníky a členy rodiny. Kdy se dítě, či mladý člověk místo otrkávání se uzavírá do vlastního světa, jemuž je vládcem. Což je poté problém, neboť pokud takový člověk musí sestoupit do běžného života a začít si plnit své povinnosti. Je to srážka s realitou, která s takovým člověkem zatřese natolik, že se může zhroutit.
Kdežto pro dítě, či člověka navyklému na to, že pravidla staví všechny účastníky hry na jednu úroveň je kontakt s realitou běžnou záležitostí. Ze které se takový člověk nesesype, ale začne přemýšlet jak a kudy dál.
Hry s pravidly musí mít jednu důležitou vlastnost. Žádnému hráči nesmí být dovoleno si svévolně měnit pravidla ve svůj prospěch. A pokud se hráči dohodnou, že pravidla změní, musí tato změna platit stejnou měrou pro všechny hráče. A to z toho důvodu, že hry se mění zrovna tak, jako životní podmínky, případně může existovat víc variant jedné hry. Vždy však musí platit, že hráči jedné hry hrají podle stejných pravidel. O čemž se zcela pochopitelně jedná před zahájením vlastní hry.
Když u dětí nahradí skutečnou realitu realita virtuální nastává riziko, že dojde k pokřivení jejich vnímání. Děti poté vidí svět a jeho realitu zkresleně, což vede nejen k psychologickým poruchám, ale i k tomu, že děti po získání volebního práva volí strany “nekonečného rauše”, či zeleného úderu, protože v nich vidí svojí spásu. Jak mají pokřivené vnímání nevidí, že zaměňují příčinu za následek a výsledkem je, strany, podporované a založené vyvolenými považují za řešení krize. Přitom je to však příčina všech problémů.
Výsledek tohoto jednání, nahrazení skutečné reality realitou virtuální byl vidět i ve volbách v Berlíně, kde mnozí mladí volili Zelené proto, protože byli přesvědčení, že oni vyřeší jejich problémy. Neuvědomovali si, majíce hlavu vypláchnutou virtuální realitou, že právě Zelení jsou spolu s některými “tradičními” stranami příčinou jejich problémů v realitě skutečné.
Co s tím? Řešení je vcelku jednoduché. Nenechat si děti ukrást realitou virtuální a stále jim ukazovat realitu skutečnou. A to už od mala prostřednictvím her s pravidly, kde se děti učí zvládat své emoce a zároveň uvažovat logicky. Což je dovednost, kterou uplatní v dospělosti a která je zároveň ochranou před všelijakými “věrozvěsty lepších zítřků”, kteří však ve skutečnosti myslí akorát na to, aby získali dostatek oveček k ostříhání. A nebo k poslání na jatka. To podle potřeby…
Leave a Reply