Nová kronika Mlýna.

Monika skončila v slzách na ulici. V ruce měla jednu igelitovou tašku s nejnutnějším oblečením, což bylo to jediné, co jí biřici a pochopové exekutora dovolili si vzít. Sebrali jí i mobil, veškerou hotovost a nesměla si s sebou vzít ani jídlo. Pochmurného zářijového večera roku 2034 tak skončila na ulici. Její manžel Dan byl tou dobou spoutaný na služebně biřiců a jejího syna Tadeáše odvezla sociálka do dětského domova.

Monika zkusila jít za příbuznými. Avšak nikdo jí nenechal u sebe přespat, všichni měli strach z toho, že když u sebe nechají přespat, či jinak pomohou osobě nazývané “sankční bezdomovec”, budou moci být považováni za spolupachatele a být zablokováni.

Monika šla na nádraží, kde si sedla na lavičku. Zhruba za hodinu za ní přišel biřic a ptal se jí kam jede. Když mu Monika řekla, že nikam ji z haly vykázat ven. Monika se po čase do nádražní haly vrátila, aby se po hodině proces zopakoval. Nechápala jak je to možné, nevěděla o novém kamerovém systému na nádraží, který sledoval a zaznamenával tváře osob vstupujících do nádražní haly s tím, že stejný kamerový systém zaznamenával tváře lidí kupujících jízdenky na vlak a vycházejících z vlaků na peróny. Lidé mající časové jízdenky měli své fotografie v systému zaznamenány též. Kdo si lístek na vlak nekoupil, toho systém první hodinu evidoval jako osobu “čekající”. Po hodině dostali biřici echo a osobu prověřili.

Tento kamerový systém byl po schválení patřičných zákonů zaveden na všech nadražích Zakázané čtvrti poté, co se lidé v průzkumu vyjádřili, že jim bezdomovci na nádraží vadí a mělo by se s tím něco udělat.

Monika posléze nějakou dobu žebrala. Sehnala tak nějaké peníze, kdy si v obchodě z těchto peněz koupila něco k jídlu a v secondhandu oblečení. Její původní bylo dost špinavé, poté, co se na WC umyla se převlékla a vydala se za právníkem.

Právník, cca čtyřicetiletý muž vyšší postavy, bodrého obličeje Moniku vyslechl. Případ ho zaujal, avšak nastal problém. Nový zákon proti praní špinavých peněz právníkům nařizoval brát peníze pouze pouze bezhotovostně. Takže i když měla Monika nějaké peníze mu neměla jak zaplatit. Což byl problém, před podáním žaloby musela žalující strana bezhotovostně zaplatit jak advokátní taxu, tak i soudní poplatek. Monika se zhrozila a právníka se zeptala, co se s tím dá dělat a jestli by od ní mohl hotové peníze nějak vzít. Právník jí odpověděl: “Paní, soudní poplatek a ani advokátní taxu od vás v hotovosti vzít nemohu. Jediné, co mohu od vás v hotovosti vzít je pokuta. Ale to mi jistě dáte za pravdu, že vám to nikterak nepomůže.”

“Co mám dělat?” Ptala se Monika.

Právník:”zkuste na právním odboru sociálního úřadu požádat o právníka ex offo. Nic víc dělat nemůžete.”

Monika, jelikož viděla že právník je solidní se ho ještě zeptala:”Proč to takhle je?”.

Právník:”Je to kvůli praní špinavých peněz.” A pro sebe si v duchu řekl “Hlavně proto, protože Von řekla, že právo náleží nejen bdělým, ale i těm, kteří si ho dokáží zaplatit.” To však Monice neřekl, věděl že jí to nijak nepomůže. A navíc, Monika byla jednou z mnoha… bezprávných.

Monika poté došla na právní odbor sociálních služeb, kde si požádala o právníka ex offo. Úřednice Monice po podání žádosti řekla, že jí právník bude, až na ni dojde řada přidělen. Na dotaz Moniky, za jak dlouho to bude se jí dostalo odpovědi, že má pořadové číslo 33654. A dole na vývěsce se vždy v pátek objeví čísla případů, kterým se jejich právníci ex offo budou následující týden věnovat. Monika šla dolů, na vývěsce byla čísla 17900 až 17950. Monika znechuceně odešla na ulici, kde potkala svojí kamarádku ze základní školy.

Marta, její kamarádka si vždy dávala záležet na svém vzhledu. Fintila se a teď? Byla špinavá, ošuntělá a neučesaná. Marta a Monika se na sebe divaly a oběma to došlo. Nemají domov.

Rozhovor mezi oběma ženami byl rychlý. Marta Monice řekla, že i na ně dopadlo “sankční bezdomovectví”. Právník jim též nemohl pomoci, na ex offo čekají už přes půl roku.

“Marto, kde bydlíte?”

“Na Josefínce. To je naše kolonie. Je nas tam víc.”

Monika přijala pozvání Marty a šla za ní na Josefínu. Josefína byla stanovým městečkem, kde bylo i několik starých karavanů a opuštěných aut. Z těchto objektů vykukovaly špinavé tváře, ze kterých jedna řekla.

“Marto, vedeš nám sem novou zájemkyni?”

A Marta řekla:”To je má kamarádka z dětství. Je na tom stejně jako my.”

Večer, u ohně se Monika dozvěděla, že na Josefínu občas dělají zátahy biřici. Lidi zde bydlící vyženou ven ze stanů a bud, přičemž jim vše, co nemají na sobě rozhází, aby nakonec veškeré obyvatelstvo Josefíny odvezli do lesů. Než se lidé na Josefínu vrátí, je místo kompletně vyčištěné a uklizené. Marta tak Monice řekla, ať si veškeré doklady, peníze a důležité věci dává do kapes. Monika se poté rozhlédla okolo sebe a uviděla, že spousta lidí zde nosí kapsáče, lacláče a bundy s mnoha kapsami.

Monika posléze do komunity lidí bez domova zapadla. Čas zde plynul klidně, lidé z Josefíny občas pomáhali lidem v okolí, čímž si vydělali nějaké peníze na živobytí. Všichni se chovali klidně, netrpěli mezi sebou rváče, zloděje a problémové lidi. Věděli totiž, že pokud si na ně lidé nebudou stěžovat, mají šanci na dlouhé období klidu.

Avšak co Monice chybělo a kvůli čemu se užívala byli Dan s Tadeášem. Její manžel a syn. Neměla o nich žádné zprávy.

…

Čtrnáct dní byl na Josefínce klid, až najednou ve dvě hodiny v noci tmu rozřízla záře světlometů. Biřici naučenými chvaty spoutali všechny obyvatele Josefíny, naložili je do autobusu a odvezli je cca 15 kilometrů daleko, kde jim sundali pouta. Mezitím úklidové komando naložilo veškeré stany, boudy a veškerý majetek obyvatel Josefíny a odvezlo ho na skládku. Lidé, kteří se druhý den odpoledne na místo vrátili zde našli jen udupanou trávu a stopy od naklaďáků.

Lidé z Josefíny si z větví pokácených stromů rychle zhotovili provizorní přístřešky, aby si z vydělaných peněz opět koupili stany a oblečení. Netrvalo však dlouho, Josefína byla opět “vyklizena”. Což Moniku naštvalo a biřici, který jí v lese sundával pouta vmetla do tváře, že má taky práva. Biřic Moniku hrubě srazil na zem, pěstí jí vyrazil dva zuby a zařval na ni “Ty nežiješ pro systém, nemáš proto žádná práva.” Načež Monice ještě vlepil několik facek a Moniku ležící na zemi ještě nakopl.

Po odjezdu biřiců se Monika za pomoci ostatních lidí těžce zvedala ze země. Hlava jí třeštila, bylo jí nevolno a plivala krev. Její jazyk narážel na díru mezi zuby v horní čelisti a nakopnutý bok pulzoval bolestí. Nakonec se Monika zvedla a s ostatními došla zpět na své místo. Všechny obyvatele Josefíny čekalo další kolo a Monika se rozhodla, že ze Zakázané čtvrti emigruje.

Monika se během tří týdnů dala zdravotně do pořádku, našetřila si nějaké peníze, načež odjela autobusem k hranici. Postavila se do fronty vedoucí k celnici a poté, co na ni přišla řada ukázala celníkovi svůj doklad totožnosti. Celník se na doklad totožnosti podíval, před Moniku strčil platební terminál a řekl jí: “Zde zaplaťte správní poplatek za celní odbavení 200,-. Monika vytáhla z kapsy hotové peníze, načež jí celník řekl: “Správní poplatek můžete zaplatit pouze bezhotovostně. Stejně tak jako všechny poplatky určené státní správou.”

Monika: “Ale já mám jen hotovost.”

Celník: “Tak to lituji, musím Vás poslat zpět.”

Monika se tak vrátila na území Zakázané čtvrti. Sedla si na lavičku a sledovala lidi zjevně cizího původu, jak proudí do Zakázané čtvrti. Mnohé ženy měly nikáb a Monika se od pracovnice neziskové organizace dozvěděla, že jde o další várku běženců z Afriky přijmutou na základě migračního paktu. Monika si následně sedla zpět na lavičku a plná hořkosti přemýšlela co dál. Systém ji odřízl od rodiny, od možnosti se uplatnit i od možnosti svobodně odejít. Po chvíli se vydala po silnici jdouce vedle skupiny běženců. Aniž by nějak přemýšlela co dělá se po dvou hodinách dostala do oblasti lesního polomu. Zde si některé ženy v nikábech odskočily stranou a jak Monika zjistila, šly vykonat potřebu.

Jelikož lidé v zoufalé situaci mají zoufalé nápady dostala Monika strašlivý nápad. Schovala se s klackem v křoví u polomu a čekala. Ženy v nikábech svojí potřebu vykonávaly skrytě, avšak bylo jich vždy několik najednou. Až posléze přišla malá skupinka běženců, ze které si odskočila jen jedna žena. Monika na nic nečekala, tiše se připlížila za spadlý strom a v okamžiku, kdy se žena v nikábu zvedala ji praštila klackem po hlavě. Žena v nikábu se zhroutila na zem, Monika vedená snad nějakým pudem chytila krk ženy v nikábu oběma rukama, prsty okolo hrtanu a palce zabořila do míst, kde se větví krkavice. Kde jsou baroreceptory. Cítila jak je tep ženy v nikábu stále slabší a nepravidelnější. Až ustal docela. Monika poté z ženy svlékla nikáb a část prádla. Oblékla si je, její pohled se tak zůžil na průzor v nikábu, ve kterém měla pocit že se dusí. V kapse oblečení nahmátla nějakou kartičku. Byl to doklad na jméno Fatima.

Monika následně mrtvé tělo Fatimy zakryla větvemi, kapradinami a chvojím, načež se vydala na cestu. Říkala si, že odteď je Fatima a vzpomínala na anglická slovíčka ze školy. Z angličtiny měla mezi jedničkou a dvojkou. To jí dávalo naději…

…

Druhý den začali lesní dělníci likvidovat lesní polom. Lesní dělník odřízl kmen padlého stromu, jehož kořenový bal se po odříznutí kmene narovnal. V rachotu motorových pil nikdo neslyšel zapraskání, které se zespodu pařezu ozvalo…