Nová kronika Mlýna.

Podzim 2034.

Dana po změně jeho občanství a naverbování odvedli do sklepní místnosti, kde okamžitě usnul na myšmi prožraném kavalci. Zdálo se mu, jak jako dítě sleduje se svým dědou na nádraží ve Veselí nad Lužnicí vlaky. Někteří, hlavně starší strojvedoucí dědu zdravili, byl totiž před svým odchodem do důchodu jedním z nich. Posléze se děda chvíli bavil se strojvedoucím motoráku, načež děda s Danem nastoupili dovnitř motoráku. Strojvedoucí otevřel dveře kabiny a pozval dědu s Danem dovnitř do kabiny.

Dan byl jako u vytržení. Viděl tam spoustu páček, čudlíků, budíků a kontrolek. Strojvedoucí si stoupl stranou a Danovi, který měl za sebou teprve čtvrtou třídu řekl, ať se podívá blíž. Dan si stoup za řídící pult a aby lépe viděl dopředu si stoupl na podestu, kde nechtíc sešlápl pedál. Ozvalo se zahoukání, někteří lidé venku se lekli a děda se zachmuřil. Strojvedoucí se zasmál, posadil Dana na sedadlo pomocníka (spolujezdce), stoupl si na své místo a vyklonil se z okénka. Venku se ozvalo zapískání na píšťalku, strojvedoucí zamával, výpravčí ukázal zelenou výpravku, načež se motorák rozjel. Na výhybkách to trochu házelo, Dan vůbec nechápal jak na nich motorák najde správnou cestu.

“Támhle vpravo uhybá trať na Budějovice.” Řekl děda a usmíval se. Motorák projel přes přejezd, vpravo nad zářezem trati se ukázal starý drážní domek a motorák se za kapotu kol po stycích kolejnic blížil k velkému ocelovému nýtovanému mostu přes Lužnici.

“Vidíš, konečně vidíš Vídeňák zepředu jako strojvedoucí, jak jsi vždycky chtěl.” Řekl děda a zazubil se. Motorák vjel na most přes Lužnici, když tu s sebou vše trhlo, začalo se to třást a Dan ucítil jak na něj dopadají rány.

“Vstávej, kůže líná, tvůj den ještě nenastal.” Řval muž v masce, srazil Dana na zem a nasadil mu pouta. Posléze ho odvedl na dvůr, kde byl autobus s modrými majáky. Dan do něj nastoupil, načež byl připoután k sedadlu. Tou dobou se mu začínalo chtít na záchod. Řekl to muži, který ho připoutával, ten začal být hrubý, načež mu Dan řekl, že ať si připraví kbelík, hadr a plynovou masku, neboť už to dlouho nevydrží. Muž křikl na druhého muže, načež Dana odvedl na WC, kde se Dan kompletně vyprázdnil. Ještě se stačil napít vody z vodovodu, načež byl odveden do autobusu, kam bylo postupně přivedeno skoro třicet lidí různého věku a obou pohlaví.

Autobus s černými skly, kterými nebylo vidět ven se vydal na cestu. Jel rychle, majáky blikaly, siréna kvílela. UÍÍÍ. UÍÍÍ.

Cesta trvala skorocelýden, zastávky byly co nejkratší, tři lidé se pozvraceli. Všichni měli hlad a žízeň, když autobus pozdě večer zastavil uprostřed starého továrního areálu. Všichni museli běžet s hlavou skloněnou k zemi, ruce na ramenou člověka vepředu, přesto si Dan ve zbytku denniho světla všiml kancelářské budovy přeražené vejpůl a hlubokých záseků ve zdech okolních budov s vyraženýni okny. Poté procházeli po chodbě jedné dlouhé budovy, která byla podle všeho částečně vyhořelá. Všichni poté skončili v hale, kde je donutili sednout na židle. Až tehdy Dan zvedl hlavu. Na zdech budovy osvětlené sporým světlem byly nápisy, které nedokázal Dan přečíst. Na židlích tam podle jeho odhadu sedělo hodně přes sto lidí, všichni ve stejných oblecích s bílým kruhem uprostřed hrudníku na zádech.

Dan si mikinu obleku stáhl přes hlavu. Bílý kruh tam měl též. Mikinu si nasadil zpět, načež přišel zamaskovaný muž, lidem na židlích řekl, že jsou vojáky osvobozenecké armády, jejichž úkolem je nosit drony na nepřátelské území. Zítra začne jejich výcvik a kdo prý odmítne splnit úkol bude popraven.

Druhého dne po snídani se všichni učili sestavovat drony. Dan si na výrobním štítku všiml roku výroby dronu 2028. Dron byl tedy šest let starý. Dan se nad tím večer zamyslel a vzpomněl si, že tou dobou se představitelé Zakázané čtvrti chvástali, že jejich továrna zahájila výrobu útočných dronů. Ty celou dobu ležely na skladě, zastaraly tak a Danovi došlo, že byl naverbován do role živého prodlužovače doletu dronů…

To Dan nevěděl, respektive svého času nechtěl vědět, že tento stav prakticky permanentní zastaralosti byl způsoben samotným řízením v Zakázané čtvrti, kde prosadit nově vyvinutou zbraň do výroby trvalo dlouho. A když už se to konečně povedlo, putovala zbraň vyrobená za hříšné prachy do skladu. Kde ležela leckdy i dlouhou dobu, než došlo k jejímu nasazení. Toto znamenalo zastarání této zbraně, v tomto případě dronů, což bylo způsobeno i samotným uvažováním představitelů Zakázané čtvrti. Ti se před světem drželi obranné doktríny, což znamenalo že reagovali až na to, co jejich nepřítel vyvinul a nasadil do boje. Výsledek tak byl ten, že Zakázaná čtvrt byla ve vývoji o krok pozadu, tudíž pokud chtěli její představitelé neprohrát museli sahat mnohdy k drastickým opatřením. Když nestačila propaganda, nastoupily “jiné prostředky”. Jako třeba Dan v roli živého prodlužovače doletu šest let starého dronu.

Třetího dne se všichni učili zapojit optické vlákno do nosiče dronu, který měli všichni na zádech a propojit ho s komunikační jednotkou na levém předloktí. Toto vlákno dronař nosič táhl za sebou a jeho prostřednictvím přijímal rozkazy, načež po startu dronu toto optické vlakno spojovalo operátora dronu s optickým vláknem, které dron táhl za sebou. Dronař nosič tak měl jedno optické vlákno a dron druhé, přičemž tato vlákna byla v nosiči dronu propojena přes propojovací člen do série a s komunikační jednotkou nosiče dronů. Vlákno mělo ještě jeden úkol, o kterém se všichni dozvěděli až nakonec.

Výcvik trval sedm dní, týkal se pouze sestavení dronu, jeho zapojení a ukrývání se. Po uplynutí této doby byl Dan ještě s několika dalšími lidmi nahnán do dodávky. Vezli je s přestávkami snad celý den, načež je vyložili v místě, kde byla i cesta pod sítí.

Další tři dny se šlo pěšky. S minimem jídla i vody. U cest byla roztrhaná auta a mrtvoly, ze kterých se lidem dělalo zle.

Nad ránem Dana vzbudili, musel si na záda nasadit nosič s dronem, ke kterému předtím připojil “bandasku” s optickým vláknem. Poté přešli krytým zákopem do lesa, kde jejich průvodce připojil konektory optických vláken k rozbočovači, načež všem řekl, že musí poslouchat pokyny operátora dronu z komunikátoru na předloktí levé ruky. Doslovně jim řekl:”Poslouchejte je na slovo. Pokud neuposlechnete rozkaz, a nebo začnete utíkat, bude nálož v dronu, který nesete na zádech okamžitě odpálena. Okamžitě tak zemřete.”

Muž poté otevřel maskovaný poklop a všech pět lidí, tři muži a dvě ženy vylezlo do temného lesa.

Rozednivalo se, pětice s Danem na druhém místě šla lesem. Zatím byl klid, poté co vyšli z lesa jim hlas z komunikátorů nařídil se rozdělit a postupovat přímo proti vycházejícímu slunci.

Dan po chvíli prošel okolo mrtvoly s nosičem dronu na zádech. Poté uviděl další dvě mrtvoly, načež dostal strach. Zpomalil, avšak hlas z komunikátoru ho nutil jít dál.

A pak to přišlo. Muž po jeho pravici náhle zpozorněl, načež začal utíkat a prudce manévrovat. Načež Dan uviděl, jak do něj z levé strany narazil dron a vybuchl. Dan se chtěl zastavit a skrýt v díře po granátu, avšak hlas z komunikátoru mu řekl, že musí jít dál. Jedině tak má šanci přežit. Pokud se zastaví, nebo vrátí, bude dron na jeho zádech odpálen.

Jedna z žen o kus dál zazmatkovala a začala utíkat zpět k lesu. Uběhla asi sto metrů, načež její dron vybuchl a roztrhal ji na kusy.

Dan tou dobou cítil, jak mu něco teplého teče po nohách do bot. Nevěnoval tomu pozornost, měl už hrozný strach.

A pak to přišlo. Bzučení na obloze. DRON!!!. Dan se rozeběhl, udělal několik kliček a když dron jako šipka zamířil pod jeho nohy skočil. Ozval se prudký výbuch, Dan ucítil prudký náraz do levé ruky a dopadl na něco měkkého na dně kráteru, načež ztratil vědomí.

…

Operátor druhého nepřátelského dronu viděl muže, který bez hnutí leží na dně kráteru s hlavou na hrudi mrtvé ženy s utrženým prsem a odtrženou rukou. Muž se nehýbal, jeho levá ruka byla od krve.

Dron na obloze bzučel svojí píseň smrti…

Dan byl v bezvědomí.

Zatím…