Nová kronika Mlýna.

Dříve bylo běžné, že žáci byli během vzdělávacího procesu selektováni podle svého nadání a výsledků. Ti nejlepší šli na gymnázia (výběrové školy), ti průměrní zůstali na běžné základní škole a ti podprůměrní, či se závažnými poruchami chování a učení skončili ve školách pomocných. Tato selekce dětí nebyla žádnou diskriminací, ale naopak způsobem jak umožnit dětem solidní vzdělání odpovídající jejich schopnostem a možnostem.

Výsledkem tak byla vzdělaná společnost, kde se sice děti musely učit, jejich rodiče, pokud chtěli mít vzdělané děti se jim museli věnovat a zároveň existovaly kroužky, kde si děti mohly rozvíjet své nadání. Což následně mohly využít i v praktickém světě.

Avšak čas trhnul oponou a do různých funkcí se začali drát lidé ovlivnění progresivismem, kteří si pod sebe natahovali své souvěrce. Začal být tlačen Zelený úder, rozjel se postupný přesun výroby do Asie. K tomu všemu začal postupný útlum technického vzdělání a prospěšných humanitních oborů ve prospěch parazitických humanitních směrů (mezi humanitními obory je spousta směrů potřebných, jako jsou například lékaři, ošetřovatelé, hudebníci, herci a mnozí další, které společnost potřebuje).

Lidé, kteří šli studovat různé parazitické obory neměli uplatnění a stávající školský systém, který děti selektoval podle nadání, schopností a výsledků jim v podstatě znemožňoval se na tento obor přisát. To byl pro ně problém, proto parazitické neziskovky a strany je podporující začaly vidět spásu v inkluzi. To jest v tom, že se do tříd s běžnými dětmi dají děti postižené a nevzdělatelné, které by jinak skončily v pomocných školách pro ně určených

Tyto děti, běžně nevzdělatelné tak skončily v běžných třídách, což způsobilo okamžité problémy s výukou, s vyrušováním a přetěžováním učitelů, kteří si začali stěžovat. Do běžných tříd tak nastoupili asistenti nevzdělatelných dětí, kteří měli těmto dětem pomáhat. Tím se situace možná trochu zlepšila, avšak vzdělávací brzda ve formě nevzdělatelných dětí ve třídách zůstala.

Učení se tak zpomalovalo, látka byla probrána jen povrchně a celkový objem znalostí se snížil. Čímž se snížila jak vzdělanost běžných dětí, tak i jejich schopnost uvažovat víc do hloubky, případně schopnost konstruktivně kritického myšlení.

Proč nebyly dány běžně nevzdělatelné děti do gymnázií a výběrových tříd? Proto, protože jsou v nich chytré děti mající mnohdy chytré rodiče. A chytří rodiče mají mnohdy solidní práci a tomu odpovídající postavení (a příjmy). Tito lidé ví, jak je kvalitní vzdělání důležitá a pokud by jim někdo chtěl prznit vzdělání jejich dětí nevzdělatelnými jedinci by s ním díky svému postavení, možnostem a financím mohli naprosto nekompromisně zatočit. Tito lidé v tom mnohdy umí takzvaně “chodit” a ví, že míra práv, které v lobokracii mají je přímo úměrná sumě peněz, které zaplatí za právní (i jiné) služby. Tuto možnost běžní lidé nemají, vzhledem ke svému vytížení a finančnímu zatížení se těžko domluví na společném postupu, kde by finanční sílu jednotlivce z “lepší čtvrti” nahradilo množství domluvených lidí, kteří by tak mohli provést to samé, co člověk z “lepší čtvrti”. Výsledek je takový, že inkluze postihne jen obyčejné lidi, zatímco ti bohatí se jí dokáží z velké části díky penězi, vlivu a konexím vyhnout.

Právě tato sociální separace běžných a kvalitně vzdělaných lidí je příčinou toho, proč se neziskovky cpou do běžných škol. Rodiče jim tam kladou zpravidla pouze nekoordinovaný odpor a tím mají tyto neziskovky možnost do škol umístit své lidi ve formě asistentů nevzdělatelných dětí. Na tyto asistenty stát poskytuje příspěvek, platí je tudíž ze státních peněz. Což je pro na tento byznys napojené neziskovky solidní zdroj příjmů, které tyto neziskovky využijí na lobbování za své zájmy. A co je jejich zájmem? Další inkluze, neboť na ní vydělávají.

Debilizace běžných dětí je pro ně příjemným bonusem, neboť tyto děti v dospělosti kvůli svým omezeným rozhledům těžko přijdou na to, jakým způsobem jsou manipulovány a jaký to má vliv na jejich vzdělanost, posléze uplatnitelnost a ve výsledku i na výši jejich příjmů. A tím i na životní úroveň. Vzniká tak začarovaný kruh, kde hloupost plodí hloupost a ta chudobu.

A že nebudou schopní lidé do průmyslu a služeb tyto ideology netrápí. Oni věří, že si vše dovezou. Jedno jestli výrobky, nebo lidi, kteří to vše budou (na ně) vyrábět.

…

Co s tím? Je třeba rozlišovat mezi dětmi tělesně postiženými a běžně nevzdělatelnými.

Kdy pokud je dítě tělesně postižené (například na vozíku), avšak běžně vzdělatelné je jeho umístění do běžné školní třídy vhodné. Jeho spolužáci si zvyknou na to, že i postižené dítě může být stejně chytré jako oni. Avšak že má určitá tělesná omezení, která je třeba respektovat a kvůli kterým má jejich spolužák oprávněné úlevy.

Pokud je dítě běžně nevzdělatelné nemá v běžné školní třídě co dělat. Má být ve zvláštní/speciální škole, třeba s asistentem, avšak v prostředí odpovídajícím jeho schopnostem a možnostem.

Každý má právo na vzdělání odpovídající jeho schopnostem a možnostem, kdy inkluze a z ní vyplývající zhoršení vzdělání pro běžné děti je popřením tohoto základního lidského práva. Toto je třeba si uvědomit a podle toho i konat…