Nová kronika Mlýna.

Mnozí lidé se diví, proč například EU dává cizím státům ekonomické výhody, které způsobují ekonomické problémy jejím vlastním obyvatelům a firmám. Tak jako to byla například dohoda se státy MERCOSUR, jejichž zemědělské produkty nesplňující tuhé regulace EU, které jsou zemědělci v EU nucení dodržovat, dostaly zelenou ke vstupu na unijní trh. Toto vedlo k mohutným protestům evropských zemědělců, kteří takovéto jednání vidí jako nekalou a mnohdy až destruktivní konkurenci. S možnými zdravotními důsledky pro obyvatele vlastních států…

Tyto obchodní vztahy, mnohdy poškozující vlastní producenty v EU jsou vedeny dvěma hlavními motivacemi. První motivace je geopolitická a druhá je ekonomická.

Geopolitická motivace je vedená snahou získat do své sféry vlivu státy, či oblasti, které by časem mohl do své sféry vlivu získat potencionální, či skutečný geopolitický ptotivník. Jelikož však EU nemá k dispozici relevantní vojenskou sílu, aby mohla jednat ve stylu “mluv tiše a v ruce drž pořádný klacek”, jí nezbývá nic jiného, než tyto státy motivovat ekonomickými výhodami.

Toto funguje tak, že se evropští mocipáni podívají, co za komoditu daná země produkuje, v jakém množství, ceně, kvalitě, za jakých podmínek a jaké jsou dopravní možnosti. Následně si toto své zjištění porovnají s produkční schopností vlastního sektoru, jeho podmínkami a náklady. Poté nastane předpisově-finanční ekvilibristika, kdy jsou na produkci z vlastního území postupně, mnohdy až plíživě uvaleny tuhé regulace a požadavky mající za úkol zvýšit náklady vlastním producentům a donutit tak co největší počet malých a menších producentů ukončit svoji činnost, případně je donutit svojí obživu prodat velké neosobní konkurenci. To neosobní konkurenci znamená velké firmy řízené najatými manažery bez jakéhokoliv vztahu k firmě a předmětu jejího podnikání.

Pokud se lidé podnikající v daném oboru efektivně nevzbouří, což může být jeden z mála efektivních způsobů jak zabránit tomuto konci svého oboru, dojde časem k tomu, že dotčený obor opustí velké množství lidí. Čímž klesne i politická síla zástupců daného oboru (je totiž rozdíl, jestli například v zemědělství pracuje 20% potencionálních voličů, nebo třeba jenom procenta dvě, čehož se nejlépe a nejefektivněji dosáhne likvidací velkého množství malých producentů).

Následně, po politickém a lidském oslabení daného oboru, který je mnohdy uvržen do závislosti na dotacích následuje dohoda se zájmovým státem (státy), jako byl například MERCOSUR. Tato dohoda umožní vstup levné produkce na trh EU, což jednak podnítí rozvoj daného oboru v těchto státech (MERCOSUR) a zároveň to ještě víc oslabí daný obor (zemědělství) ve státech EU. Vznikne tak oboustranná ekonomická závislost, kdy jedni (MERCOSUR) potřebují udat produkci z přebujelých odvětví (zemědělství) a druzí (EU) potřebují nakupovat levnou produkci (potraviny) z venku, neboť jejich vlastní produkce je nedostačující a drahá.

Tato ekonomická závislost časem přechází do vzájemné závislosti geopolitické, neboť vzájemným obchodem dochází k vzájemné závislosti obou bloků. Tyto bloky (například EU a MERCOSUR) se postupně ekonomicky prováží, což vede ke vzájemné závislosti politické. Vznikne tak novodobá forma soft kolonizace, kdy kolonizaci nového území nezajišťují vojenské jednotky kolonizátora (ty EU nemá), ale obchodní smlouvy zajišťující odbyt pro mohutně rozvinutá výrobní odvézt zájmového státu. Kdy je v těchto zájmových odvětvích (například zemědělství v MERCOSUR) zaměstnáno takové množství lidí, které je v případě krachu/rozpadu příslušných obchodních dohod a vazeb na EU schopno politicky zlikvidovat vedení daného státu. Pokud dojde ke krachu/ rozpadu těchto dohod, budou lidé zaměstnaní a podnikající v těchto odvětvích trpět ztrátou trhu, což povede k propadu cen komodit, s nasledkem ohrožení živobytí těchto lidí a s výsledkem vypuknutí nepokojů, případně až pádu vlády.

Novodobá kolonizace, kterou mocí nemocní mocní dělají je tak otázkou vytvoření závislosti na odběru komodity, či suroviny, kdy je právě kvůli tomuto odběru dané odvětví v cílové zemi předimenzováno a je v něm zaměstnáno značné množství lidí, majících díky svému počtu velkou politickou sílu. Mnohdy zastupovanou politickými stranami, které z dané situace těží (moc přináší peníze, které lze použít na zvětšení moci).

Proč nedošlo k tomuto jevu politicko-lidské rezistence v EU? To je jednoduché. Ze zájmových oborů (například zemědělství) bylo regulacemi a vytvořenými podmínkami vyhnáno velké množství lidí. Lidí pracujících v oboru (zemědělství) po mnoho generací, majících ke svému oboru vztah. Kdy vzhledem k tomu, že tento tlak na odchod byl pozvolný, tito lidé odcházeli postupně, což nezpůsobilo protesty (k protestům zpravidla dochází, pokud negativní změna zasáhne najednou velké množství lidí).

Takto v oboru (například zemědělství) poklesne během určité doby počet v něm pracujících lidí se vztahem k oboru do té míry, že tito lidé už nemají vlastní politické zastoupení (je jich prostě málo). A jelikož ve volební demokracii platí, že kdo nemá politické zastoupení, je postradatelný, to podle toho taky dopadá.

Čímž se dostáváme k ekonomické motivaci likvidace oboru na území EU. Obor, který se stal závislým na dotacích je pro mocné nákladovou položkou. Kterou se, pokud k tomu mají příležitost snaží co nejvíce osekat. Dovoz z cizího státu, který si navíc k sobě mohou geopoliticky připoutat je pro ně skvělou příležitostí, jak si zajistit víc peněz pro své eskapády.

…

Lze s tím něco dělat? Ano, lze. Avšak tomuto musí předcházet uvědomění si obyvatel toho, že i jako zaměstnanci jsou na prosperitě oboru ve kterém pracují životně závislí. Což se týká nejen zemědělství, ale i průmyslu, dopravy železniční i silniční. drobného podnikání a mnoha dalších činností. Právě toto uvědomění si závislosti vlastního bytí a nebytí na prosperitě oboru ve kterém pracuji může (a bude) příčinou poptávky obyvatelstva po politické síle, která bude zastupovat zájmy těchto obyvatel napříč všemi produktivními obory lidské činnosti.

Obory neproduktivní, ba přímo parazitické, s lidmi v nich “uklizenými” jsou totiž zastoupeny politickou silou “vyfutrovanou” penězi mocí nemocných mocných, kteří se jejich prostřednictvím chtějí udržet u moci. Kdy touha po moci na straně jedné a touha po lehkém žití na straně druhé jsou tím, co tyto dvě síly spojuje.

Živobytí je totiž tím, co spojuje.