Jak jsme si již řekli, do Ameriky v minulosti odcházeli hlavně lidé cilevědomí, průrazní a inovativní. Avšak s nimi i dobrodruzi, podnikavci a zločinci. Tato směsice lidí, pro kterou byl hlavní modlou úspěch se postupně přetavila ve společnost svobodných pravidel. Kde pokud jste se pohybovali v rámci nastavených pravidel si vás nikdo nevšímal. Což mělo výhodu ve svobodě rozhodování a nevýhodu v tom, že podnikatel, jehož firma dosáhla velké velikosti byl schopen ovlivňovat podmínky, jimiž se ostatní řídí.
Zrodila se tak volební demokracie, kdy nezávisí na ideálech které hlásáte, ale na tom, kolik máte na volební kampaň peněz. Dostatek peněz na volební kampaň v Americe mají pouze superbohatí lidé a ti, kterým superbohatí na volební kampaň přispějí. Ti, kteří investovali do volební kampaně zcela pochopitelně chtějí, aby se jim jejich investice nejen zaplatila, ale zároveň i vydělala. Což je z hlediska amerického systému normální, hlavní modlou je tam zisk a úspěch.
Takto se volby v Americe změnily ze soutěže ideálů na soutěž peněz. Na soutěž, v níž mnohdy vyhraje ten kandidát, který měl lepší kampaň a kterého se nepodařilo utopit skandálem.
Politik v Americe se tak z vůdce z lidu změnil v koně ze stáje superbohatých. Superbohatí jeho prostřednictvím nechávají schvalovat takové zákony, které vedou k další koncentraci peněz a moci v jejich rukou. Vzniká tak začarovaný kruh vedoucí k plíživému zchudnutí velké části populace, kdy se zároveň bohatství koncentruje u malého množství lidí. Tito lidé, kterým už jejich země není schopna poskytnout kapitál “k vytěžení” zcela pochopitelně obrací svoji pozornost navenek. Dělají vše pro to, aby i ostatní státy tancovaly tak, jak oni pískají. Což se jim někde daří, někde ne. K čemuž volí různé taktiky od přímých vojenských akcí, přes diplomatický a ekonomický nátlak, po podporu svých “koní” ve volbách v zájmových státech.
Avšak žádný strom neroste do nebe. Platí totiž nejen to, že s jídlem roste chuť, ale také to, že čím větší porci pozřete, tím víc peněz vás porce stojí. Aneb, čím větší říši a zájmová území máte, tím víc vás jejich správa a vlivové akce stojí peněz. Mocenská dividenda tak klesá k nule, neboť čím více se snažíte ovlivňovat, tím větší odpor to budí. A o to víc pak musíte ovlivňovat.
Tato spirála se roztáčí stále rychleji, akce venku vyžadují kapitál, kterého se doma nedostává. Proto dosavadní hegemon, Amerika chce od svých spojenců stále více peněz, čímž se snaží zalepit svůj vnitřní deficit a zároveň doufá, že se jí s pomocí těchto peněz podaří svůj vliv prosadit v dalších zájmových územích. Tento finanční tlak na spojence, prováděný jak diplomatickou, tak i ekonomickou cestou vede k odporu obyvatel v těchto zemích. Což si na druhou stranu od Američanů vyžaduje investice do vlivových akcí pro udržení vlivu a zajištění toku peněz. Opět zde máme začarovaný kruh odporu minimálně části společnosti a nákladů na vlivové operace, které se musí nejen zaplatit, ale i vydělat.
Tento stav je způsoben vlastní konstrukcí americké demokracie, kdy jsou vláda peněz a osobní prospěch nadřazeny všemu ostatnímu. Kdy se mnozí řídí zásadou:”množství práv a vlivu který mám jsou přímo úměrné sumě peněz, kterou za ně zaplatím.” Což je pravda jen do určité míry, za kterou se z přímé úměry stává úměra nepřímá. Dochází totiž k tomu, že čím víc ovlivňují, tím větší odpor jejich ovlivňování vytváří. Až to nakonec končí ztrátou.
Leave a comment