Nová kronika Mlýna.

Nastal podzim, kdy byla teplá a suchá období střídána obdobími deště. Zemědělci sklízeli podzimní úrodu, připravovali půdu na další rok a seli ozimy. Průmyslníci řešili cenu a dostupnost plynu, kterého bylo v zasobnících méně než obvykle.

Tou dobou byli v Bruseli vyměnění někteří úředníci, což nikdo moc neřešil.

Koncem října a začátkem listopadu začali někteří lidé upozorňovat na podivné srocování migrantů v blízkosti hranic s Německem a Rakouskem. Vláda zaměstnaná vnitropolitickým bojem neměla čas toto příliš řešit, upozornění některých lidí, že by bylo vhodné posílit ostrahu hranic, případně obnovit plot na státní hranici byla odbyta s poukazem na šíření poplašné zprávy.

V první dekádě měsíce listopadu navíc někteří opoziční novináři rozpoutali aféru týkající se předsedů vládních stran. Napadení obvinění odmítli s tím, že se jedná o smyšlenku, avšak opozice začala tvrdě obstruovat jednání poslanecké sněmovny. Zároveň byla tato aféra naplno rozmazána ve sdělovacích prostředcích, kde se neřešilo nic jiného. Upozornění o dalším shlukovaní migrantů na území Německa a Rakouska v blízkosti našich hranic v tomto mediálním shitstormu zcela zanikla.

Nastal jedenáctý listopad, svátek svatého Martina. V mnoha městech se konaly jarmarky, slavnostní průvody, vinaři koštovali vína a v mnoha hostincích i rodinách byla podávána pečená husa s knedlíky a se zelím. Mnozí lidé zapomněli na starosti všedních dní a veselili se. Když tu náhle začaly z pohraničí přicházet zprvu neuvěřitelné zprávy o průniku ohromného množství migrantů přes naši hranici. Byly jich celé tlupy a zástupy, když pohraničníci uzavřeli hraniční přechody se lidská vlna začala valit přes zelenou hranici, kterou vzhledem k její délce a nepřítomnosti fyzických bariér hlídalo jen málo pohraničníků a policistů. Ti sice dokázali některé migranty zadržet, avšak než stačili zadržené odvézt a vyřídit veškerou agendu jich mezitím mnohonásobek prošel dál.

Slavnostní nálada svátečního dne se postupně měnila od neuvěření ke zděšení. Lidé se postupně stahovali domů, v pohraničí došlo k prvním střetům mezi domácími a migranty, kteří uvěřili, že zde na ně čeká ráj na zemi a připravené jídlo s ubytováním. Z čehož nic z toho nebylo pravda a jelikož tito vyrazili “nalehko” jim začala být zima a měli hlad. Začali se tak zaopatřovat po svém.

Bezpečnostní služby se snažily migranty odchytit a vrátit zpět odkud přišli, avšak protistrana argumentovala rozsudkem Nejvyššího španělského soudu a Evropského soudu, které rozhodly, že migrantům, kteří překročili státní hranici bez toho, že by museli překonat fyzickou bariéru musí být poskytnut azyl, zaopatření a přístup k právním službám.

Tento stav vesl k odporu velké části naší společnosti, které vadilo ubytování migrantů “kde se dalo”, jejich kriminalita a to, že v několika případech došlo k napadení žen, což nutilo lidi zůstat doma. Následkem toho byly potyčky, které soudci řešili ukládáním vysokých trestů domacím za skutečný i domělý rasismus.

Což jeden starý, v té době 95letý pán okomentoval v hospodě slovy: “to, co se řeší jako rasismus ve skutečnosti v mnoha případech rasismus není. Je to jen předchozí špatná zkušenost s etnikem majících pro nás nepřijatelné, a nebo alespoň velmi nezvyklé zvyklosti. Ti lidé jsou mentálně přizpůsobení místu kde do té doby žili a když se dostanou sem je toto jejich přizpůsobení se tamním podmínkám pro naše lidi nepřijatelné. Čehož nasledkem je podvědomá i skutečná obrana našich lidí proti nově příchozím, což je podvědomá reakce lidí snažících si zachovat podmínky a zvyklosti, na které jsou zvyklí a umí v nich žít. Tato obranná reakce může mít mnoho podob, a aby stát udržel pořádek na svém území začne “křiklavé” případy přísně stíhat. Avšak pokud k tomuto stíhání dojde je nutné stíhat obě strany konfliktu stejnou měrou, protože když budou domácí vystavení tvrdým trestům a příchozím se v podstatě nic nestane bude toto záminkou k tomu, aby si lidé mohli oprávněně myslet, že jde o záměr. Čemuž ostatně historická zkušenost formující náš způsob myšlení nasvědčuje.”

Ostatní lidé se na tohoto starého pána s hůlkou dívali. A cítili, že má hlubokou pravdu. Nikdo se v tu chvíli nedíval na televizi, kde promítali “hluboký lidský příběh z gumového člunu” a vůbec už neukázali “hluboký peněžní příběh” skrytý daleko v pozadí. Kde se ukazovalo, že peníze jsou nejen krví ekonomiky a hybateli osudů lidí. Ale i hybateli osudů celých států a jejich uskupení.