Nová kronika Mlýna.

Stál jsem s ostatními u stolu, když se mne Pan Balzagette zeptal, jestli vím, jak v Zakázané čtvrti dosáhli stavu, kdy lidé a firmy ze zákona platí vysoké částky na zdravotním pojištění a zároveň musí platit velké sumy poskytovatelům zdravotní péče, kteří nejsou smluvními partnery zdravotních pojišťoven?

Tato otázka mi přišla velmi zajímavá, avšak neznal jsem na ni odpověď.

Pan Balzagette mi tedy řekl následující: “V běžné společnosti to funguje tak, že si platíte ze zákona zdravotní pojištění, které by se dalo nazvat zdravotní daní. Následně, pokud máte zdravotní problémy navštívíte lékaře, který Vás začne léčit. Zdravotní péči vyfakturuje zdravotní pojišťovně, která mu ji zaplatí. Systém ve fungujícím státě bývá zpravidla navržen tak, že částky vybrané od lidí, kteří nemarodí pokrývají zvýšené náklady u lidí kteří mají závažná onemocnění, jsou po těžkém úrazu, či jsou postižení. Takto to funguje za běžného stavu, kdy ze systému nejsou vysávány peníze.

Avšak v Zakázané čtvrti došla situace do stavu, kdy farmaceutické firmy, výrobci zdravotní techniky a někteří velcí poskytovatelé zdravotní péče s na ně napojenými kruhy se svými lobbisty dokázali ze systému vytáhnout miliardy na předražených léčivech, zdravotním materiálu, pomůckách a přístrojích. Zároveň farmaceutické firmy dokázaly pomocí bonusů a sponzorských darů přesvědčit lékaře k co největšímu předepisování léků vyráběných těmito výrobci.

Výsledkem je stav, kdy lékaři předepisují léky i tam, kde nejsou potřeba, případně v nadměrném množství. A co se týká zdravotního materiálu a přístrojů, byť jsou na ně vypisována výběrová řízení jsou tyto položky předražené “už z principu”. Dále si tyto firmy přes lobbisty prosadí povinné certifikace, samozřejmě pořádně zaplacené, což též zvyšuje cenu těchto věcí, pomůcek a léčiv.

Toto vše stojí peníze navíc, které poté přirozeně chybí v systému. Systém se následně dostává do deficitu, řešeného jak státní podporou, tak i omezením poskytování zdravotní péče. Pokud stát do systému zdravotní péče dosype peníze, jsou tyto neprodleně takto nastaveným systémem pozřeny, šíbři velmi rychle vymyslí jak je využít ve svůj prospěch a následně v systému peníze opět chybí. Je to v podstatě lití vody do nádrže s děravým dnem, kde jsou do nehlídaného dna vyvrtávány další díry.

Následně stát zjistí, že na takto drahou péči nemá peníze. Co tedy následuje? Aktivní omezení poskytování zdravotní péče ze strany zdravotních pojišťoven. Lékaři jsou limitováni, mohou za den ošetřit jen určité množství pacientů a jsou jim stanovovány “smluvní” sankce za překročení limitů, kterými se zdravotní pojišťovny snaží zabránit platební neschopnosti.

Toto vede k prodloužení čekacích dob pro pacienty, neboť tito se kvůli omezením musí objednávat. Toto čekání mnohdy zhoršuje jejich zdravotní stav, zdražuje to následnou péči, prodlužuje to pracovní neschopnost a celkově to zatěžuje systém. Což však byrokraty netrápí, oni dostali pokyn k plošnému omezení zdravotní péče pro běžné občany.

Výsledkem je stav, kdy dochází ke kumulativnímu zhoršení dostupnosti zdravotní péče, větší nemocnosti, dlouhým čekacím dobám a … zvýšení nákladů na zdravotní péči. Cyklus se uzavírá, nedostatek peněz se nadále zhoršuje, na což zdravotní pojišťovny reagují dalšími restrikcemi zhoršujícími dostupnost zdravotní péče. Vzniká tak poptávka po náhradním řešení.

Nahradním řešením v tomto případě jsou nesmluvní poskytovatelé zdravotní péče a nesmluvní lékaři. Tito nejsou partnery zdravotních pojišťoven, nemají s nimi uzavřené smlouvy, tudíž člověk, který za nimi přijde si jejich péči a léčbu platí kompletně ze své kapsy. Jelikož však tito poskytovatelé zdravotní péče nepodléhají regulacím ze strany zdravotních pojišťoven mohou své služby nabízet bez omezení. Mohou léčit bez dlouhého čekání. Což vede k tomu, že k nim chodí lidé, kteří mají na léčbu peníze, zatímco chudí jsou odkázaní na přeregulovaný, finančně vysávaný systém. Avšak šíbři a vyvolení to nenechají jen tak. Začnou si zakládat vlastní sítě klinik určených k poskytování soukromé péče. Takže to dopadá tak, že z jedné strany tahají peníze z přeregulovaného trhu zdravotní péče poskytované “na pojišťovnu” a na straně druhé z lidí, kteří mají peníze na to, aby tento vysátý systém obešli.

Toto nás vedlo k zamyšlení. Proč to dříve fungovalo a proč později ne. A došli jsme k závěru, že problém je nutné řešit na vícero frontách současně.

1. Zdravotní pojištění. Zde si pracující, či podnikající člověk může vybrat, jestli bude platit pouze základní zdravotní pojištění určené v procentech z výplaty, a nebo jestli si připlatí za některou z lepších variant. Příplatek je též v procentech z výplaty a jeho zaplacením se Vám otevírá širší pole léků hrazených bez doplatků, tak i možnost nadstandardní péče.
2. Léky. U nás platí, že zaplacením základního zdravotního pojištění máte nárok na nejlevnější generické verze léků a základní zdravotní péči. Pokud chcete lepší léky a zdravotní péči si je musíte doplatit. Čím vyšší verzi zdravotního pojištění si zaplatíte, tím menší, a nebo žádný tento doplatek je.
3. Nákupy léků a zdravotních pomůcek. Veškeré léky a zdravotní pomůcky, které mají být hrazeny ze zdravotního pojištění (zcela, či částečně), musí projít kategorizací a finančním zatříděním přes komisi složenou ze zástupců ministerstev zdravotnictví, financí, SÚKL a zdravotních pojišťoven. Zde je určena cena léku (zdravotní pomůcky), je zařazen do doplatkové třídy (to má vztah k výše uvedenému zdravotnímu pojištění) a následně distributor musí tento lék dodávat pro hrazenou péči za tuto cenu. Pokud distributor s kategorizací nesouhlasí, nebo ji neprovede může lék nabízet za plnou cenu v nehrazeném režimu.
4. Sledování příčin onemocnění. Pokud se v nějaké firmě vyskytne zvýšený počet určitých druhů onemocnění, či úrazů je v této firmě provedeno šetření. Po zjištění příčin působících onemocnění, či úrazy je firmě nařízeno provést opatření k nápravě tohoto stavu, pokud toto nelze, je firmě zvýšena procentuální sazba zdravotního pojištění, kterou platí zaměstnancům vykonávajícím rizikovou práci. U nás totiž platí, že je firmám podle druhu práce, kterou ten daný zaměstnanec vykonává určena buď základní sazba nemocenského pojištění, nebo sazba zvýšená, která může dosáhnout až dvojnasobku základní sazby.
5. Firmy mohou svým zaměstnancům formou benefitu platit vyšší verzi zdravotního pojištění. Mohou jim tak přispět na lepší zdravotní péči, což má vliv na dobu pracovní neschopnosti a pracovní výkon. A v neposlední řadě i na loajalitu zaměstnance.
6. Lidé výdělečně nečinní mají ze zákona základní verzi zdravotního pojištění placenou státem. Zaplacením částky vypočítané z průměrného platu si mohou ať už oni, nebo někdo jiný (rodina,… ) doplatit na vyšší verzi zdravotního pojištění. Zde se platí rozdíl mezi státem zaplacenou částkou a mezi částkou, kterou by ve vybrané verzi zdravotního pojištění platil člověk s průměrným plplatem.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na svojí partnerku, která pracovala v německé firmě na výrobu kabelových svazků. Musela tam vyrábět dlouhé kabelové svazky značně neergonomickým postupem, což jí způsobilo zánět ramene. Následně podstoupila tři operace, které jí nepomohly, aby po dvou letech marodění skončila byla po nuceném ukončení neschopenky (dva roky je nejdelší doba, na kterou lze neschopenku prodloužit) z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti bez ničeho z práce vyhozena a skončila tak na pracáku. Poté jí lékaři z naší okresní nemocnice poslali do Prahy, kde teprve poznali skutečnou příčinu obtíží. Teprve až čtvrtá operace, skoro dva a půl roku po začátku marodění zabrala. Avšak poté následovaly dlouhodobé rehabilitace a v současnosti, na přelomu července a srpna roku 2026, 31 měsíců po začátku pracovní neschopnosti je má partnerka stále práce neschopná, na rehabilitacích a co nevidět bude bez peněz, neboť podpora jí bude končit. A nejhorší na tom je to, že ženských, které u této práce dostaly zánět ramene je daleko víc. Dlouhodobě marodí a nikdo s tím nic nedělá. Prostě prachy jdou do Německa a marodi do našich nemocnic, kde dlouho čekají na vyšetření a léčbu. A stát to platí.

Pan Balzagette se hluboce zamyslel a řekl: “To, co popisujete,tento skutečný příběh by zde nebyl možný. Už jen z toho důvodu, že pokud by se ukázalo, že při určité práci existuje vyšší zdravotní riziko, což v tomto případě platí, provedou příslušné orgány u podniku kontrolu. Nechají si predložit výpis pracovních pozic, kde lidé kteří onemocněli stejným onemocněním pracovali a provedou v podniku kontrolu. Zároveň mohou tyto lidi vyslechnout. Na základě kontroly orgán podniku uloží provést opatření ke snížení rizika práce. Pokud toto snížení rizika práce nebude možné, orgán státní správy tuto práci rekategorizuje do vyšší třídy rizikovosti a firmě zvýší procentuální sazbu zdravotního pojištění kterou firma za své zaměstnance na dané pracovní pozici platí. A to bez ohledu na to, kde ve firmě ti lidé zrovna pracují. Tudíž, pokud Vaše patrnerka pracovala na pozici “montážní dělník” a na té lince by jich bylo třeba pět s tím, že těchto “montážních dělníků” je ve firmě třeba 200, bude se zvýšení zdravotního pojištění týkat všech 200 lidí pracujících na pozici “montážní dělník”. A to proto, protože nikdy nelze dopředu určit, kdo na té lince bude dělat. Tudíž částka, kterou bude firma na zdravotním pojištění platit navíc bude taková, že si rozmyslí, jestli se jim vyplatí ničit lidem zdraví, či nikoliv.

Co se týká maximální doby pracovní neschopnosti se u nás rozlišuje mezi krátkodobou pracovní neschopností trvající maximálně jeden rok a dlouhodobou pracovní neschopností trvající déle. U dlouhodobé verze, pokud to Váš zdravotní stav dovoluje Vám lékař může napsat celodenní vycházky, kdy musíte být doma jen v době nočního klidu (22:00-6:00). Což je výhodné z hlediska sociálních kontaktů při dlouhodobé nemoci.”