Nová kronika Mlýna.

Během rozhovoru ke stolu přišel cca čtyřicetiletý muž, cca metr a sedmdesát pět centimetrů vysoký, s kudrnatými vlasy a od prvního pohledu rázné povahy. Tento muž, pan Turek, jak jsem se dozvěděl vzápětí je vedoucím místního nápravně výchovného centra, nazvaného Sanytrnice. Zajímalo mne, co to je za zařízení, neboť jsem si z hodin dějepisu matně pamatoval, že se v zařízení tohoto názvu vyráběl sanytr, známý spíše jako ledek draselný. Používaný jako hnojivo, ale zároveň jako jedna ze složek klasického střelného prachu, jehož procentuální složení je všeobecně známo a lze si ho kdykoliv najít na internetu.

Martin mi nabídl, že mne vezme na prohlídku do Sanytrnice. Souhlasil jsem a asi po čtvrt hodině jízdy osobním autem neznámé značky, které bylo stroze vybaveno a podle všeho mělo pohon na všechna kola jsme dojeli k zařízení sestávajícímu se z většího počtu dřevěných budov a hal, po jehož jedné straně byly umístěny lávky, mezi kterými byly, no teď se podržte – dlouhé řady kompostů zaujímající podle všeho plochu mnoha hektarů. Po lávkách chodili lidé v žlutočerných pruhovaných oblecích. To byli trestanci, familierně přezdívaní “vosy”, kteří tyto komposty prolévali jakousi páchnoucí tekutinou. Na můj dotaz co to je za “dobrotu” jsem se dozvěděl, že se jedná o prasečí kejdu smíchanou z “produkty z kabinetu pana císaře”.

O kus dál další skupina trestanců zakládala nové komposty z hlíny, slámy, hnoje a nějakých odpadků, aby další skupina trestanců již hotové, zralé komposty vozila do jedné z budov.

Je nutné říci, že to tam docela dost smrdělo, avšak smrad, který panoval uvnitř jedné velké haly nelze normálně popsat. To byl doslova otec všech smradů a puchů, který mi vehnal slzy do očí a způsobil křeč v hrdle. Avšak než se dostaneme k této, doslova hustěkrutopřísně smrdící hale půjdeme po pořádku. V části budov trestanci kompost nakládali do kádí, kde ho prokládali vápnem a dřevěným popelem, aby to celé napustili vodou. Co se v těch kádích, které měly dvojité dno vystlané slámou sloužící jako filtrační vrstva dělo dál nevím, avšak je pravdou, že po nějaké době vodu, tvořící ledkový nálev z kádí vypustili a potrubím ji přečerpali do budovy, kde byl otec všech smradů. Zde totiž na ohromných pánvích a nadobách tento “lák” vařili, až se z něj vyvařila všechna voda. Na dně pánví zbyly žluté krystaly ledku draselného s nečistotami, což se prý posílalo na rafinaci a přečištění.

Byla to fakt síla, zeptal jsem se, proč vězně nedávají do cel, tak jako to bylo jinde.

A Martin mi odpověděl:”protože, když budou několik let zavření v celách, kde nebudou nic dělat, si časem na tuto zahálku zvyknou. Zvyknou si na to, že jsou zaopatření a že se nemusí snažit. Takže, když je pak pustíme ven na svobodu, po konci jejich trestu, tento jejich návyk povede k velkému počtu recidiv.”

“To takhle makají všichni?”

Martin:”Prakticky úplně všichni. Jen marodi a skutečně tělesně neschopní se tomuto vyhnou. Všichni ostatní musí dělat s tím, že i kdyby práce pro ně nebyla, se jim nějaká musí najít. I kdyby to mělo být přehazování písku z jedné hromady na druhou a zase zpět. A nejsou jen tady. Jsou třeba v dole, lomu, lehcí trestanci uklízí ve městech a obcích.

A nenechte se mýlit, to jak se vězni snaží, má vliv i na jejich stravu. Kdo dělá lépe než ostatní, je vhodně aktivní, prostě se snaží, má nárok na lepší a vydatnější stravu. To pak u oběda vidíte, jak má jeden vězeň brambory s vařeným masem, zatímco jiný má omáčku s knedlíky, či knedlíky zelo vepřo.”

“To si na to nestěžují?” Zeptal jsem se.

Martin: “Občas má někdo námitky. Avšak je mu sděleno, že když bude dělat tak, jako jeho kolega, se bude mít stejně tak dobře jako on. A nemyslete si, že když by někdo zkusil protestovat hladovkou, že dosáhne nějaké změny.”

Podíval jsem se na Martina, s dotazem v očích.

Martin :”Hladovkář se dostane do hladové boudy,kde je postel a zvonek. Pokud zazvoní, vrátí se zpět.”

“Pokud nezazvoní?”

Martin : “Odejde tam, odkud není návratu. A to z toho důvodu, že tady pro všechny lidi platí stejná pravidla a každý je zodpovědný sám za sebe. Trest je zde trestem, odměna odměnou. Což konec konců uvidíte zítra u soudu.”

Pan Turek mi posléze řekl, že proti všeobecnému přesvědčení se v kompostu vytváří hlavně ledek vápenatý, stejně tak jako na stěnách chlévů a maštalí. Což le logické, neboť v zemi je vápno a zdi jsou též natřené vápnem. Čpavek tak reaguje s vápnem, přičemž vzniká ledek vápenatý. Ten je však navlhavý, pro výrobu střelného prachu nevhodný. Proto se v kádích kompost míchá s dřevěným popelem obsahujícím potaš, která obsahuje uhličitan draselný. Mezi ledkem vápenatým a uhličitanem draselným dojde k chemické reakci, která srazí vápník a nahradí ho draslíkem. Výsledkem je tak ledek draselný.

Když Vám bude někdo říkat, že sanytrníci seškrabávali ze zdí chlévů a maštalí ledek draselný se ho zeptejte, jak si myslí, že by z vápna a čpavku mohl vzniknout ledek draselný, když tam žádný draslík není. Ten se teprve musí dodat. Dřevěným popelem.”

“Je to jen logika.” Podotkl pan Turek. A dodal: “Ukazující, jak slepě mnohdy věříme tomu, co nám říkají ostatní lidé. Mnohdy opisující jeden od druhého.”

Jeho slova mne donutila se zamyslet.