Nová kronika Mlýna.

Jakmile progresivní, zelení, či muslimské bratrstvo obsadí svými souvěrci a podporovateli vzdělávací instituce a média, začíná silám čelícím tomuto dlouhému pochodu institucemi tikat čas. Dochází totiž k jevu, kdy indokrinovaní učitelé začnou vychovávat mladou generaci v ideologii jíž jsou zástupci, či jsou ji donucení učit. Takto postupně vychovávají první generaci mladých lidí, která pokud podlehne této ideologii bude progresivně zelená, případně promuslimská. Kdy se tito učitelé u této, nastupující mladé generace snaží vlastní konstruktivní myšlení nahradit stádní konformitou, to jest uvažováním ve stylu “dělej a uvažuj stejně jako ostatní (indokrinovaní) a nic se ti nestane”.

Touto dobou mohou rodiče, kteří této ideologii nepodléhají a mají konstruktivní myšlení a dostatek času dětem vysvětlovat jak se věci mají, čímž jednak omezují indokrinaci, ale hlavně dětem zachovávají jejich národní a rodinnou identitu.

Problém nastává ve chvíli, kdy tyto děti, které podlehly progresivně zelené, či promuslimské ideologii dospějí a mají vlastní děti. Zde nastává problém v tom, že progresivní a zelení, případně promuslimští rodiče mají děti vychovávané progresivně zelenými, případně promuslimskými učiteli. V tuto chvíli se progresivně zelená, případně promuslimská ideologie v populaci takzvaně “uzamyká”, neboť prostoupila dvěma, na sebe přímo navazujícími generacemi. Generací rodičovskou, utvářející, či destruující identitu svých dětí a generaci jejich dětí majících ve svých rodičích vzor.

V okamžiku, kdy do tohoto děje vstoupí prarodiče dochází ke generačnímu střetu, neboť v okamžiku, kdy se prarodiče snaží svým vnoučatům vysvětlit, jak se ve skutečnosti věci mají, okamžitě narazí na rodiče svých vnoučat, své vlastní děti ideologií jim doslova ukradené. Tento stav vede k mezigeneračnímu střetu mezi prarodiči a rodiči, kteří si vzájemně nerozumí, dostávají se do sporu a mnohdy to dopadá tak, že vnoučata přestanou jezdit k babičce a dědovi.

Politici, podlehající progresivně zelené, případně promuslimské ideologii tento mezigenerační střet využívají tak, že babičku s dědou, lidi vidící co se děje označí za “ujídače chlebíčka” a začnou pro ně navrhovat eutanasii, nebo-li utracení. Čímž se snaží vyřešit problém jak ideologický, tak i ekonomický. Snaží se zabránit jak mezigeneračnímu přenosu vědomostí a znalostí, tak i ochránit zdroje pro sebe a své voliče, lidi zhusta studující a parazitující v parazitních oborech, kteří hodnoty pouze spotřebovávají, místo aby je vytvářeli. Tlak na eliminaci starší generace je tak ekonomicko-ideologický.

Největším problémem tohoto “prokletí generací” je uzamčená ideologie v populaci, když rodiče vychované a podlehlé ideologii vychovávají v této ideologii své děti učené učiteli učícími tutéž ideologii. Vznikne tak uzavřený kruh, ze kterého je velmi těžké vystoupit.

Na Západě běžel tento typ pochodu institucemi od sedmdesátých let dvacátého století, kdy první učitelé vyškolení na propagaci této ideologie nastoupili na univerzity tehdejšího západního světa. Tito vychovali první generaci svých nastupců, kteří jednak nastoupili na důležitá místa ve školství, samosprávě, právu, justici a médiích. Tito začali tuto ideologii šířit dál a začali v ní vychovávat jak své, tak i ostatní děti, přičemž dělali vše pro to, aby rodiče neměli čas na své děti (plánovaný díl Cíle drahoty.). Tímto došlo po cca čtyřiceti letech poté, co první generace vychovaná v prvním kole dlouhého pochodu institucemi vychovala první generaci svých nastupců k “uzamčení” ideologie v populaci. Kdy lidé, podléhající stádní konformitě volí progresivně zelené, případně promuslimské politiky bez ohledu na skutečné následky toho, jaké tato politika má. Výsledkem je rozdělení společnosti na dva tábory, které spolu nemluví, maximálně jsou schopni svůj střet schopny řešit pomocí “svých” prokurátorů, státních zástupců, soudců a médií.

Tomuto projevu “generačního prokletí” lze čelit pouze občanskou společností a zezdola vzniknuvšími občanskými spolky a kulturními centry. Tato cesta, ať už otevřená (veřejně přístupná kulturní centra), nebo soukromá (schůze v bytech, posezení s přáteli,…) budou nabízet alternativu vůči progresivně zelené ideologii a budou udržovat národní identitu a s ní spojenou identitu rodinnou. Podaří-li se takto spojit dostatečný počet lidí vznikne lidská, a posléze i politická síla, kterou je nutné vzít na vědomí. Obzvláště, budou-li zástupci této síly přítomní na úřadech, školství, justici a dalších důležitých místech, včetně vlastních médií. Takto vznikne protisíla schopná zastavit ničivý útok sil, chtějících vybudovat svůj utopický sluneční stát. Jehož znakem však nebude slunce, ale měsíc.

…

Takto se projeví síla společenského sociálního darwinismu, kdy vyhraje nejen ten, kdo se dokáže podmínkám přizpůsobit, ale hlavně ten, kdo dokáže postupem času podmínky ovlivnit ve svůj prospěch. Jedno jestli silou, jednáním, nebo lstí. Kdo se dokáže spojit tak, aby odolal rozdělení. Společenský sociální darwinismus tak není jen o přizpůsobení se, ale i o schpnosti skrytě, či otevřeně ovlivnit své okolí. Je to … život.

Platí totiž, že přizpůsobení se nemusí být vždy nejlepší strategií. U islámu totiž platí, že je zaměřen buď na anihilaci, nebo asimilaci lidí, kteří nejsou muslimové. Tudíž pokud se mu přizpůsobíte, přijali jste ho a byli jste tak asimilováni. Což je také svým způsobem společenský sociální darwinismus…