Nová kronika Mlýna.

Povídá takhle jednou pan Balzagette:”víte, my jsme se v partě kam pojedeme a co budeme dělat (a nejen to) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století a pak v podstatě až do převratu domlouvali u nás v kulturním centru na zábavách a diskotékách.”

Martin:”já začal na zábavy chodit až v devadesátých letech. A to už jsme se na zábavách nedomlouvali. Většinou jsme to, na čem jsme se potřebovali domluvit řešili během setkání venku. A nebo pak později přes mobily.”

Pan Balzagette:”je vidět, že jsi skoro o patnáct let mladší. Kdy já jsem na rozdíl od Tebe vyrůstal v době, kdy jsem si musel dávat pozor nato, co, komu a kde říkám. Pokud jsem nechtěl riskovat, že nás, trempíky vyberou esenbáci.”

Martin:”v tom případě mi ale domlouvání takovéto akce na zábavě přijde dost zvláštní.”

Pan Balzagette:”možná Ti to přijde zvláštní, avšak faktem je to, že pokud na zábavě hraje pořádná hudba tě tam prostě nikdo neodposlechne, neboť v tom kraválu lidský hlas prostě nemá šanci zachytit. Kolikrát máš co dělat aby ti vůbec rozuměl kámoš, nebo holka. Kdy taky navíc můžeš případný rozhovor víc kamarádů a kamarádek maskovat jako pozvání na rundu.”

Martin:”a to se Vám nestalo, že by na Vás nasadili špeha?

Martin;”několikrát se na zábavě objevil kluk co se s nikým moc nebavil, pivo cucal dvě hodiny, holku co se o něj zajímala odbyl a nakonec si sedl k vedlejšímu stolu kdy nám přišlo, že nás poslouchá. Což nám bylo divné, tak mu kamarádka, zdravotní sestra v nestřeženou chvíli “vylepšila” pití. Ze záchodu se pak nehnul… .”

K rozhovoru se přidal MUDr Sova:”když už jste u těch špionů, víš Martine, jak jsi tehdy ležel po rozpadu postřelený v nemocnici, jsme se při vyšetřování kdo to udělal, zajistili proti odposlechu?”

Martin:”to nevím.”

MUDr Sova:”chodili jsme se domlouvat do rozvodné místnosti hned vedle hlavní trafokomory nemocnice. Bylo to pod zemí, v masivním železobetonovém sklepě, kde oba transformátory dělaly velmi silné elektromagnetické pole a bručely. Přístroje v rozvodné místnosti si přidaly svoje, v čehož důsledku tam nefungovaly mobily, a ani vysílačky. Navíc jsme si tam pouštěli kazeťák a během rozhovorů jsme chodili po uličce mezi rozvaděči. Nebyla tak šance, že by nás tam někdo odposlechl. Což taky vedlo ke zjištění kde máš doma odposlech, jeho využití a zjištění kdo měl útok na tebe na svědomí. Akorát co vím, se ho dodnes nepodařilo dopadnout.”

Rozhovor poté pokračoval dál, načež si Martin uvědomil, že to by si generace “vyrostlá na mobilech” musela uvědomit, že v případě domlouvání jakékoliv akce na zábavě musí být mobil pod stolem v kapse kalhot a ne na stole, jak bylo v té době běžné. A též je potřeba si doma dát pozor na některými dětmi a mladými oblíbené natáčení všeho možného a následné posílání videí kamarádům. Protože nikdo nikdy neví, co jsou rodiče, či příbuzní a známí “kamaráda”, či dokonce sami jeho “kamarádi” zač. To aby si pak člověk po příchodu domů nemusel začít prozpěvovat písničku Karla Gotta se slovy “… po trezoru temná díra, ….”. Pokud se tedy nestane něco ještě horšího… .