Nová kronika Mlýna.

Souboj prezidenta ČR s vládou ČR se přesunul z budovy ÚS do mediálních a mezinárodních prostor. Kde mají obě strany tohoto sporu který nemá v dějinách ČR obdoby páky použitelné vůči protistraně. Kdy může mnohé záviset na tom kdy, kde, jak a za jakých okolností tyto páky použijí. Kdy správně zvolená taktika a strategie můžou rozhodnout o tom, kdo se z Ankary vrátí jako vítěz a kdo jako poražený. Což může být důležité pro další volby. Proto si postupně rozebereme možnosti které obě strany tohoto mocenského konfliktu mají.

První možností je nápad že prezident pověří jednáním někoho ze svého doprovodu. Což však není možné neboť členové doprovodu prezidenta jsou zaměstnanci Hradu, nikoliv zástupci exekutivy. Proto nemohou jednat jménem prezidenta na summitu v Ankaře. Neboť podle mezinárodního práva, Vídeňské úmluvy mohou stát bez speciální plné moci zastupovat pouze tři lidé. Prezident, premiér a ministr zahraničí. Tudíž pokud bude k jednáním chtít zasednout někdo z Hradu bude tento úředník muset mít plnou moc která musí být podepsána jak prezidentem, tak i premiérem. U kterého je zcela zřejmé že plnou moc nepodepíše neboť by si tím vypnul systém brzd a rovnováh mu v tomhle případě hrající do karet.

Součástí tohoto systému brzd a rovnováh je i systém který zavedl prezident Václav Havel, kdy byť má prezident ČR podle článku 63 ústavy ČR pravomoc vyjednávat mezinárodní smlouvy toto právo Václav Havel převedl na vládu ČR.

Dále platí že členové prezidentova doprovodu se musí řídit vyjednávacím mandátem schváleným vládou ČR. Kdy pokud člen prezidentova doprovodu podepíše cokoliv mimo schválený mandát bude jím podepsaný dokument z hlediska práva neplatný a dotyčný úředník může mít zásadní problém ohledně překročení svých pravomocí.

Co tedy může prezident udělat?

1. Může vyjádřit osobní odpor ke stanovisku vlády. Kdy může během projevu říci že jeho názor je jiný než názor vlády který musí prezentovat. Což je v diplomacii silné oslabení pozice vlády.
2. Během kuloárních jednání může se státníky mluvit zcela otevřeně a budovat si tak kontakty bez ohledu a přání a názor vlády.
3. Dále může tvrdit že kurz nastoupený vládou ČR je otázkou tohoto volebního období, kdy on udělá vše pro to, aby se to v dalších volbách změnilo. Což bude v očích spojenců vypadat jako dočasná pozice vlády a ne konsenzus celé země.
4. Dále může na tiskovkách kritizovat vládu za vztah k armádě, k pomoci Ukrajině atd, kdy otevřenou kritikou může vážně oslabovat pozici vlády a anulovat její oficiální tiskové zprávy.
5. Dále může budovat aktivní spojenectví se sousedními státy.

A co může udělat vláda ČR aby se nenechala vyautovat?

1. Může nasadit závazný a restriktivní mandát. Vláda tak prezidentovi stanoví mantinely přes které “nejede vlak”. Pokud prezident tento mandát překročí se může dopustit hrubého porušení ústavy. Následně může vláda kroky prezidenta prohlásit za právně neplatné a iniciovat ústavní žalobu pro hrubé porušení ústavního pořádku. K čemuž je nutné dodat, že je otázkou jak se k této žalobě postaví ÚS jmenovaný z velké části prezidentem a jaké škody tento soudní “ping pong” napáchá na mezinárodním renomé naší republiky.
2. Vláda může určit vedoucím delegace premiéra ČR, neboť ÚS nařídil vládě zařídit prezidentovi účast na summitu NATO v Ankaře, avšak neurčil kdo delegaci povede. Což v diplomatickém protokolu NATO bude znamenat že se jednání bude účastnit premiér, který též bude vystupovat před médii.
3. Vláda může prezidenta diplomaticky izolovat. Což je možné díky tomu že jednání organizuje ministerstvo zahraničí. Čehož může ministr zahraničí využít tak, že důležité schůzky naplánuje tak aby, se jich účastnil premiér a ministr. Zatímco na prezidenta zbydou nižší diplomatické šarže.
4. Další strategií je rétorická ofenzíva. Kdy vláda při jednání s novináři řekne že prezident ČR nemá v ČR exekutivní pravomoci. Jeho názory jsou tak pouze jeho osobními názory a nereprezentují tak oficiální politiku vlády ČR. Kdy následně prezidentovo prohlášení označí za opoziční rétoriku a může též zmínit i ÚS jmenovaný z velké části prezidentem, který prezidenta navzdory přání vlády poslal na summit NATO do Ankary.

Ve výsledku se tak souboj vlády ČR a prezidenta ČR stane bitvou rétorů. Během které musí vláda ČR vážit každé slovo, kdy, kde, s kým a o čem bude jednat a jak toto bude prezentovat. Kdy slovo může být ostřejší než meč a věta pádnější než palcát. Na což je prezident vzhledem ke své minulosti vyškolen víc než dostatečně.