Nová kronika Mlýna.

První kolo solárního a větrného boomu skončilo zasahem EU která vnitrounijní spory nařídila řešit prostřednictvím národních soudů a reakcí statů které v důsledku draze nabytých zkušeností odstupovaly z bilaterálních smluv s Lucemburskem.

Avšak tím to neskončilo. Začal být plánován větrníkový boom který měl navždy změnit tvář (nejen) naší krajiny a dotknout se obsahu našich peněženek. V čemž figurují lucemburské fondy pracující podle osvědčeného schématu.

1. Český bílý kůň: když na obec přijde česká developerská či energetická firma má tato čistý, lokální profil. Avšak zpravidla nemá minulost a její základní kapitál může být i poměrně nízký.
2. Po prověření vlastnictví firmy v obchodním rejstříku a rozkrytí vlastnické struktury se často ukáže že na vrcholu je téměř vždy fond typu SICAV (investiční fondy s proměnným základním kapitálem se sídlem v Lucembursku).
3. Daňový bypass. Zde jde o to že větrník stojí stovky milionů korun, na které běžný český obchodník či firma nemá zdroje. A bez historie mu banka nepůjčí. U větrníků se navíc jedná o záležitost s dlouhou dobou návratnosti avšak s garantovaným budoucím ziskem dosaženému kvůli dotacím a EU politice Zeleného úderu. Následně lucemburské fondy pracují jako obrovský vysavač na peníze, neboť česká dceřinná firma utrží peníze z prodeje elektřiny které následně přes licenční poplatky a splátky vnitrokoncernových úvěrů (kdo by půjčil čerstvě založené firmě, že…. . Snad jen ten kdož si ji účelově založil, že… .) či přes dividendy odleje do mateřského lucemburského fondu. Peníze z českých kapes tak končí čisté a netknuté v rukou globálních investorů. Který z nich navíc v Lucembursku neplatí daně.

Lucemburské investiční fondy mající v Bruseli silnou lobbistickou stopu tlačící na dekarbonizaci a podporu OZ tak dokonale využívají tlak EU na brutální zrychlení povolování OZ (akcelerační zóny). Ví, že ČR musí plnit zelené kóty jinak jí hrozí postih.

Toto vše souvisí s umrtvením veřejné části Registru skutečných vlastníků (UBO- Ultimate Beneficial Owner) které lucemburským fondům a globálnímu kapitálu hraje do karet, neboť tento rozsudek zhasl informační světlo nad skutečnou vlastnickou strukturou těchto fondů (díl Lobbisté v taláru.). Kdy před tímto rozsudkem mohl kdokoliv v ČR dohledat kdo je skutečný člověk z masa a kostí sedící na vrcholu holdingové struktury inkasující peníze.

Neboť pokud dnes developer tvrdí že zastupuje “český projekt” to nikdo z veřejnosti nemá jak ověřit. Vlastnická struktura končí u anonymního fondu SICAV a dál už je informační tma. Skutečný vlastník je totiž skryt za unijní legislativou. Lze tak říci že pokud šlo o vysátí peněz prostřednictvím OZ postavených v ČR se lucemburské fondy kryly mezinárodními smlouvami a vyhrožovaly arbitrážemi. A když se lidé s obcemi začali bránit a chtěli vidět kdo za tím stojí titíž lidé prosadili vypnutí Registru skutečných vlastníků prostřednictvím GDPR a práva na soukromí. Výsledkem je promyšlený systém kdy střední třída chudne protože platí předražené bydlení, energie a životní potřeby anonymním strukturám které si u unijních soudů zařídily informační neviditelnost. Kdy tato informační neviditelnost jde tak daleko, že pokud se občan či starosta obce obrátí na právníka s žádostí o získání údajů z Registru skutečných vlastníků bude právník muset prokázat takzvaný “oprávněný zájem”. Což je však problém, neboť rejstříkové soudy a úřady v těchto případech postupují velmi restriktivně. Kdy jim samotný zájem občana či obce nestačí. Kdy když se občan či obec pokusí do Registru skutečných vlastníků nahlédnout se s velmi vysokou pravděpodobností developer (lucemburský fond) začne bránit námitkou že občan či obec svojí žádostí porušují jeho právo na soukromí a obchodní tajemství.

A co se stane pokud právník přístup přece jenom získá? V Registru skutečných vlastníků uvidí českou firmu jejímž vlastníkem je zahraniční společnost či fond. Čímž skončí neboť působnost českého Registru skutečných vlastníků končí na českých hranicích. Kdy pokud právník chce rozkrýt řetězec postupně se vlastních firem v zahraničí se musí obrátit na národní registry skutečných vlastníků zemí kde jsou tyto firmy registrovány. Tyto registry, obzvláště pak ten lucemburský požadují tak rozsáhlé a drahé prokazování oprávněnosti zájmu že to běžný člověk či obec nezaplatí. Výsledkem je stav kdy proti armádě elitních právníků placených v eurech stojí obyčejný občan či starosta malé obce s omezeným rozpočtem. Kdy každý úkon právníka stojí tisíce Kč, těch úkonů je potřeba mnoho a výsledkem je finanční opotřebovací válka kterou většina běžných občanů a obcí vzdá neboť na to nemají peníze. Vzniká tak iluze právního státu kdy je teoreticky možné informace získat, ale ve skutečnosti je systém nastaven úmyslně tak složitě a draze aby na toto měli peníze jen ti doopravdy bohatí. Kapitál tak zde vyhrává díky kumulaci kapitálu o který připravil ty kteří by ochranu práva potřebovali nejvíce.

Avšak to není vše. Dalším krokem vedoucím k tomuto stavu je vytvoření iluze že to občané sami chtějí. Jak byla tato iluze vytvořena bude obsahem dalšího dílu Geopolitických souvislostí.