Nová kronika Mlýna.

Nyní se podíváme na téma migrace. Téma velmi citlivé, neboť se dotýká prakticky každého z nás. Avšak různými způsoby. Ze kterých se lze i ponaučit. Proto se podíváme na dva způsoby jakými státy zvládají migraci na své území. A to včetně ekonomických opatření. Kdy za reprezentanty první skupiny použijeme Lucembursko, Lichnštejnsko a Kanadu. Zatímco reprezentantem druhé skupiny bude Německo.

Lucembursko- do této země migrují hlavně obyvatelé Portugalska, Francie, Itálie a Belgie. Zatímco z Afriky a zemí Blízkého Východu prakticky nikdo.

Lichnštejnsko- cca 34% obyvatel jsou cizinci. Hlavně ze Švýcarska, Rakouska, Německa a Itálie. Afrika a Blízký Východ prakticky nula.

Německo, Francie, Velká Británie. Do těchto zemí probíhá masivní ekonomická migrace kulturně a sociálně nekompatibilních osob ze zemí mimo region. Kdy Francie a Velká Británie mají silné vazby na své bývalé kolonie a Německo má vazby na Blízký Východ. Tudíž většina migrantů do těchto zemí ja takzvaně z třetích zemí. Kdy jde o důsledek politiky kdy vládci chtěli do zemí dovézt pracanty. Avšak dovezli si bojovníky a kobylky neuvědomujíc si že v těchto zemích panují jiné podmínky. Kterým je tamní populace přizpůsobena. Což nutně povede ke střetu civilizačních okruhů kdy do těchto bohatých zemí pokud nenastaví patřičná pravidla budou migrovat hlavně ekonomičtí uprchlíci a islamisté toužící po novém území.

Zatímco v Lichnštejnsku a Lucembursku je migrace tažena luxusním pracovním trhem a finančním sektorem. Tyto země tak přitahují vysoce vzdělané specialisty, bankéře a manažery. K čemuž se přidávají firmy a korporace toužící po nízkém daňovém zatížení.

Rozdíl mezi těmito dvěma systémy je takový že velké státy mají demografické a bezpečnostní problémy zatímco jejich sociální systémy jsou vyčerpávány.

Tak Lucembursko a Lichnštejnsko mají velmi přísnou azylovou politiku kdy do země může migrovat jen ten kdož je pro zemi prospěšný.

Výsledek je takový, že v D, Fr a GB mění migrace z Afriky a Blízkého východu demografickou strukturu obyvatelstva a bezpečnostní situaci, tak v Lucembursku a Lichnštejnsku potkáte na ulici cizince jako manažera, bankéře nebo řemeslníka.

Jak to Lucembursko a Lichnštejnsko dělají? Lichnštejnsko má byť je součástí EU vyjednánu výjimku na volný pohyb osob. Nelze se tam jen tak přistěhovat i když jste občanem EU. Za rok se vydává pouze 72 povolení k pobytu, z čehož jde polovina do loterie, více než polovina lidí kteří v Lichnštejnsku pracují jsou pendleři ze Švýcarska či Rakouska. Ti do Lichnštejnska ráno přijedou za prací aby se odpoledne vrátili za hranici zpět domů. Což znamená že v Lichnštejnsku bohatnou z jejich práce a nemusí tak pro ně stavět byty, školy, infrastrukturu a ani řešit jejich integraci. Pokud se do Lichnštejnska snaží dostat migranti z Afriky a Blízkého východu jsou umístění do jednoho azylového centra v zemi v obci Vaduz načež je jejich žádost zamítnuta na základě Dublinské dohody, neboť během své cesty sem prochází jinými bezpečnými zeměmi. Což je inspirativní i pro nás

Do Lucemburska chodí cizinci za prací do finančního sektoru, institucí EU a do stavebnictví. Nezatěžují tak sociální systém a nevznikají zde ghetta jako v D, Fr a GB. Zároveň však uplatnění v těchto oborech vyžaduje znalost jazyka a patřičné vzdělání. Migranti bez vzdělání se zde neuplatní, tudíž nemají ekonomický důvod zde zůstávat. Což je též inspirativní.

Pokud porovnáme oba druhy migrace lze říci že v D, Fr, GB a I jsou migranti hlubokým sociálním, ekonomickým a bezpečnostním problémem, neboť kvůli rozdávačnému sociálnímu systému sem jdou lidé hlavně za sociálními dávkami čímž vysávají státní rozpočet a ohrožují domácí lidi. Což souvisí s tím že násilí je v jejich domovině běžnou součástí života. Jsou na něj zvyklí, nemají důvod své zvyky a chování měnit. Neboť je k tomu nic netlačí. Zatímco v Lichnštejnsku a Lucembursku je migrant čistě ekonomickým nástrojem. Oba malé státy si vybírají a přijímají pouze ty migranty kteří jsou pro ně prospěšní. Ostatní si mohou zůstat tam kde jsou.

Tyto strategie jsou odrazem dvou rozdílných přístupů k moci. V Lichnštejnsku vládne panovník který chce přidat svoji zemi svému nástupci v co nejlepším stavu. Má politickou moc a vlastní ohromný majetek včetně bankovní skupiny LGT což ho nutí uvažovat v horizontu generací. Ví, že pokud se země destabilizuje neřízenou migrací dojde ke znehodnocení i jeho bohatství. Systém který zde funguje je tak odrazem této stability.

Lucembursko je konstituční monarchií. Velkvévoda nemá politickou moc, vládne zde parlament a současný stav je dáno dlouhodobou strategií vládních koalic které z Lucemburska vybudovaly globální a korporátní centrum. Pro které je důležitá stabilita a pro lidi kteří zde pracují bezpečí. Což nadále zvyšuje prestiž tohoto území. A tím i jeho bohatství. Vzniká tak pozitivní začarovaný kruh kdy bohatství a bezpečí přitahují peníze, bohatství a moc.

Jak to v Lucembursku a Lichnštejnsku dělají že se k nim ekonomičtí migranti nehrnou? Lichnštejnsko to dělá tak, že v Zachytném středisku ve Vaduzu spadajícím pod Vládní úřad pro služby panují podmínky které lze popsat jako moderní z hlediska zabezpečení avšak s velmi přísným režimem. Platí zde velmi přísný domovní řád, večerka a pohyb migrantů je monitorován a registrován. Status čekatelů je bez záruky. Kdy je drtivá většina čekatelů vrácena do první země přes kterou přišli a ti zbývající jsou vystaveni čisté transakčnímu vztahu. Nemají volný čas na nečinnost, okamžitě nastupují na jazykové kurzy a pomocné práce pro komunitu. Kdo nepracuje má smůlu. Prostředí tak lze popsat jako sterilní, bezpečné a čisté avšak pro nelegální a ekonomické migranty jako absolutně nepřitažlivé. Neboť bez práce zde nejsou nejen koláče, ale ani chléb se solí. Dost možná ani voda… .

Lucembursko na to jde trochu jinak. Vybudovalo systém který navenek plní všechny kvóty a standardy, avšak ve výsledku funguje jako ekonomický filtr. Podmínky zde jsou dobré, proces vyřizování je velmi rychlý. Adept se musí velmi rychle naučit základy alespoň dvou jazyků, jinak je legálně držen na naprosto minimálních dávkách. Ekonomický trik zde spočívá vy využití pendlerství, kdy každý čtvrtý člověk v Lucembursku je pendler. Tudíž země z nich ekonomicky profituje aniž by nesla náklady na bydlení, školství, infrastrukturu a tak dále.

Kanada je třetím příkladem státu který si drží pozitivní migraci. Kdy Kanada provozuje jeden z nejvíce bezohlednýcha transakčních systémů na světě. Systém provozovaný jako ohromné personální (HR) oddělení které si z migrantů vybírá ty s největším přínosem. K čemuž jim slouží bodový filtr hodnotící lidi podle věku, vzdělání, jazyka a pracovní zkušenosti. Kdy aby člověk mohl v Kanadě pracovat musí splnit vše. Být hotovým produktivním člověkem. Člověk který poté v Kanadě pracuje nemá nárok na sociální služby, bezplatné zdravotnictví a ani trvalý pobyt. Musí pracovat a sbírat body kdy po naplnění bodového konta trvalý pobyt dostanou. Pokud se jim to nepovede, nebo přijde recese jim Kanada pracovní povolení neprodlouží, načež musí odjet ze země pryč.

…

Nyní pro srovnání Německo. Imigrační systém Německa je systémem který se utápí v kombinaci ideologického idealismu, přebujelé byrokracie a totální ztrátou kontroly nad realitou. Je to příklad toho jak špatně nastavená imigrační politika dokáže podkopat největší velmoc Evropy. Což je důsledkem nasledujících chyb.

-oddělení práce od sociálních dávek. Zatímco jinde nedostanou migranti bez práce ani haléř německý systém funguje jako obří magnet, neboť po zavedení základního občanského příjmu se migrantům ani nevyplatí pracovat. Stát těmto lidem platí ubytování, zdravotní pojištění a kapesné které je často vyšší než minimální mzda.

-byrokratická paralýza. Důsledek rigidní byrokracie kde pověstný německý smysl pro pořádek přerostl v byrokratickou obcesi. Kdy není možné migranta bez dokladů vyhostit neboť proti tomu stojí hejna neziskových právníků čehož výsledkem je institut nazvaný duldung, neboli strpění pobytu.

-infrastrukturní kolaps. Německo nese plné náklady na imigraci. Na části území tvoří děti migrantů většinu, což vede ke kolapsu školství. Kdy učitelé místo učení řeší základní jazykové a sociální dovednosti což ničí vzdělanost celé mladé generace. S čímž souvisí bydlení, kdy mladí Němci nemohou sehnat bydlení, protože obce vykupují volné byty pro ubytování migrantů za státem dané ceny na nájem. Cena vlastního bydlení na volném trhu tak roste.

-ideologické síto. Lidé z ciziny kteří chtějí v Německu pracovat narážejí na byrokratické překážky,problémy s vízy, s uznáváním diplomů atd. Systém tak filtruje lidi naruby. Produktivní odrazuje zatímco neproduktivní přitahuje.

…

Jaké je poučení z krizového vývoje? Pro nás. Pro ČR?

Kanada nám dává ponaučení že stát má plné právo si své budoucí občany vybrat. Což znamená že potřebujeme zkombinovat metody transakčních způsobů Kanady a Lichnštejnska. Což znamená:

-zavést bodový systém kdy migrace do ČR nesmí být řízená zájmem pracovních agentur lifrujících levnou pracovní sílu do montoven. Kdy tito lidé po odchodu montovny zůstanou a vytvoří tak bezpečnostní problém. Systém musí žadatele hodnotit podle bodů které žadatel získá za věk, kvalifikaci jazyk, trestní bezúhonnost a pracovní zkušenosti.

-imigrace je transakce, ne právo. Člověk nemá ihned nárok na sociální služby, tyto postupně nabíhají podle počtu odpracovaných let a zaplacených daní. Z čehož jedinou výjimkou je školství.

K čemuž je však nutný právní a ekonomický pragmatismus. Neboť na příkladu Lucemburska a Lichnštejnska je vidět že kapitál teče tam, kde je klid, nízké daně a rychlé úřady. Solidní infrastruktura a čisté bezpečné prostředí pro život. Kdy se ukazuje že firmy chodí tam kde dostanou levný proud, rychlá víza pro své lidi a klid na práci. A zcela samozřejmě tam, kde systém generuje dostatečné množství patřičně vzdělaných lidí všech potřebných kategorií.

A je zde ještě něco důležitého. Představitelé Lucemburska a Lichnštejnska pochopili že klíčem k bohatství a ekonomickému růstu není jen tvrdě transakční imigrační systém s nízkými daněmi a stabilním podnikatelským prostředím. Ale že k tomu potřebují ještě něco daleko důležitějšího. Legislativu. Schopnost ovlivňovat a vytvářet legislativu. Proto představitelé Lucemburska kteří jsou pokrevně příbuzní s představiteli Lichnštejnska do svého státečku nalákali evropské instituce. A věhlasné právnické firmy. Výsledek je takový že mohou prostřednictvím lobbistů obyčejných i těch v talárech (právník u soudu nosí talár, proto lobbista v taláru) ovlivňovat tvorbu zákonů a nařízení kterými se musí jiní řídit. Toto vede k tomu že jsou schopní díky svému bohatství schopní zaplatit lobbisty a zároveň vytvořit vhodné podmínky pro instituce čímž jsou schopni potajmu a podprahově ovlivňovat tvorbu zákonù

Nasledovníci těchto staletých šlechtických rodů ví, že jejich moc pramení z jejich bohatství. A že jejich bohatství pramení z jejich majetku. Z majetku který hromadili po mnoho a mnoho generací. Tudíž udělají vše pro to aby si toto své postavení udrželi.

Neboť není výnosným byznysem pro malý národ sloužit národu velkému. Ale udělat vše pro to aby malý národ vytvořil takové podmínky že k sobě dostane instituce národa velkého. Ke kterým tak budou mít jeho lidé blízko a budou v nich i pracovat. Čímž může malý národ ovlivnit tyto instituce ve svůj prospěch. Což je způsob jednání a uvažování vyžadující dlouhodobé plánování.

Což se ukázalo jako rozhodující při rozvoji takzvaných obnovitelných zdrojů a na tom kdo na nich vydělal, vydělává a bude vydělávat. A na tom kdo to vše zaplatil, platí a bude platit. Což bude námětem dalších článků.