Nová kronika Mlýna.

Již mnohokrát se stalo že lidé nebyli s politikou své vlády spokojení. Avšak v následujících volbách opět zvolili politiky či strany které ve větší či menší míře pokračovali ve stopách svých předchůdců. Zatímco politici či strany slibující skutečnou změnu zůstali v menšině či byli přímo ostrakizováni. Mnozí se nad tím zamýšleli. Jak je to možné? Proč lidé kteří chtějí změnu nakonec ve velké části zvolí pokračování ve stávajícím režimu. A nebo dojde jen ke kosmetickým změnám které ve skutečnosti žádnou velkou změnou nejsou? Jak je to možné? Co to způsobuje?

Na to abychom zjistili odpověď se musíme podívat jakým způsobem je utvářena společnost. Jakým způsobem společnost reaguje na podněty nastavené vládnoucí třídou a jakým způsobem reaguje vládnoucí třída na běžné lidi. Na to jak reagují. Vzniká tak vzájemný koloběh reakcí a očekávání. Kdy se jedná strana přizpůsobuje druhé. Avšak pokud mají ti nahoře pod palcem média mohou k běžným lidem vysílat něco co bychom nazvali “formovacím signálem”. To jest soubor informací které lidem říkají že není tak špatně. Avšak že může být mnohem hůř. Tento systém vzájemných reakcí se postupně formuje do stavu kdy jsou lidé dosavadní prací politiků ve větší či menší míře spokojení či nespokojení. Avšak zároveň si na sebe vzájemně zvykají. Kdy jde o vzájemný poměr spokojenosti a nespokojenosti vůči zvyknutí si. Kdy platí že pokud vládnoucí třída své postupy a zvyklosti zavádí dostatečně pomalu na to aby si na to společnost zvykla se jim nakonec většina společnosti přizpůsobí. Byť lidé cítí že to není dobré jsou na to zvyklí natolik že si nedokáží představit větší změnu od stávajícího kurzu.

Analogicky pokud budou vládci změny zavádět příliš rychle si na ně lidé zvyklí na něco jiného nestihnou zvyknout. Začnou tyto změny vnímat jako ohrožení, začnou se bránit což dají ve volbách najevo změnou vlády.

Co se tedy stane pokud se u moci drží politici kterým se společnost postupně přizpůsobila a oni jí? Dojde k zakonzervování stavu, společnost se do určité míry zatvrdí a odmítá reagovat na podněty a změny přichàzející zvenčí. Lidé tak setrvačností volí politiky slibující staré dobré časy. Avšak ty už nepřijdou. Doba je jinde. Vzniká tak pnutí které časem pokud se podmínky zvenčí stále více rozchází s očekáváním společnosti stále více zvyšuje. Společnost se snaží si uhájit si své podmínky na které je zvyklá. Což má dvě východiska

Prvním je možnost že si společnost díky své síle dokáže uhájit své podmínky. Dokáže změnit vnější podmínky ve svůj prospěch. Dokáže je přizpůsobit svému očekávání. Na což však spotřebovává energii. Kdy jde o to zda se společnosti podaří uhájit “to své” či zda jí dojde energie. Pokud společnosti dojde energie nastává kolaps doprovázený náhodou změnou podmínek. Kterým se společnost buďto přizpůsobí nebo zanikne. Pokud má však společnost dost energie si své uhájí a postupně tak mění podmínky jinde. Druhou možností je stav kdy společnost uhájení podmínek na které je zvyklá nezvládne. Není toho ani dočasně schopna. To dochází ke změně kdy se ve společnosti rozjíždí další kolo sociální selekce. Zde změna vede ke zhroucení stávající společenské smlouvy rovnou, není zde období rezistence.

Lze tak říci že lidé volí stále stejné typy politiků nevedoucí ke změně proto, protože jsou na situaci natolik zvyklí a jsou jí natolik mentálně přizpůsobení že je změna kterou ve skutečnosti chtějí děsí. Ve společnosti převažuje obava z toho co změna přinese, proto raději zůstanou u vyzkoušeného modelu se kterým ve skutečnosti nejsou spokojení.

Což je vidět u nás v ČR kde jsme za Rakousko Uherska dělali na monarchii, za protektorátu na Němce, za socíku na Rusy abychom nakonec skončili v EU kde fungujeme jako krmelec pro západní část EU. Opět na někoho děláme. Přijde nám to divné? Ne. Bylo to tak odjakživa? Ano. Nadáváme na to? Ano. Mohli bychom se mít lépe? Chceme změnu? Někteří ano, většina ne. Proč? Je to zvyk, kdy jsme si zvykli na to, že o nás rozhodují jiní. Kteří si za to své “rozhodování” dají zaplatit. Naší prací, hodnotami které vytvoříme a pokud se nevymezíme si postupně vezmou i naše majetky. Bude to jako když salámku ukrajuje.

Lze to změnit? Ano. Pokud nastane taková změna podmínek že stávající mocenské centrum zkolabuje a budeme tak odkázaní sami na sebe (1918-1938, 1945-1948, 1989-2003). Jsme tak schopní se rozhodnout sami za sebe? Ano. Pokud nám nic jiného nezbývá.

Riziko pokud jsem sami-část lidí si myslí že cizinci o nás budou rozhodovat lépe. Což pramení z toho že oni sami se nedovedou rozhodnout. Případně se rozhodují špatně. Tudíž si myslí že špatně budou rozhodovat i ostatní Češi. Tudíž hrozí riziko že náš tito lidé časem stáhnou do područí jiného státu. V jejich očích silného a rozhodného. Který v jejich očích rozhodne lépe než to dovedou oni sami. Který jim naslibuje hory doly. Který však nakonec rozhodne ve svůj prospěch. Což je logické, každý se snaží mít co nejlépe. S co nejmenším úsilím. A pokud možno na cizí účet.

Proto nàm hrozí riziko že vstoupíme do stejné řeky opakovaně. Do řeky područí, jen v jiných plavkách. A pokaždé pod jiným rozhodčím který bude dohlížet na to abychom plavali podle jeho pravidel. Kruh se tak uzavře, společnost potvrdí své mentální nastavení.

Lze to změnit? Ano, pokud se najde vůdce který dokáže svými činy lid přesvědčit že je SKUTEČNĚ lepší než cizinec. Vůdce který se vyprofiluje množstvím bitev s lokaji a jejich pomocníky čímž prokáže své schopnosti. Tyto bitvy nebudou vojenské, ale mocenské a legislativní. Kdy po sobě protivníci nehází granáty a nestřílí po sobě. Ale mluví řečí paragrafů, vizí a výsledků. To je cesta. Cesta změny která může přijít dříve než se nadějeme. A nebo taky nemusí přijít vůbec. Neboť na světě jsou státy a národy civilizačního typu které zde jsou tisíce let. A na světě byly národy a státy civilizačního typu které zde byly. Ale už tu nejsou. Jsou tu po nich jen archeologické nálezy. Na kom to záleželo? Na jejich obyvatelích kteří se nedokázali přizpůsobit podmínkám.

Závisí tedy jen na nás jestli tu budeme dál jako národ civilizačního typu? Ano, závisí. Stejně tak jako to závisí či záviselo na jiných národech a státech civilizačního typu.

Stalo už se to někdy? Dokázali jsme vygenerovat svého vůdce? Ano. Za první republiky. Tehdy jsme měli ve svém čele takovou osobnost. Která se postupně vyprofilovala za Rakousko Uherska. Která dokázala využít legislativy i politiky. Která nás vedla dvacet let. Bylo to bez chyb? Nebylo.

Ale je něco bez chyb? Není. S tím se prostě musí počítat. A žít s tím. Vždyť i život je riziko.