Nová kronika Mlýna.

Zde začnu svým zážitkem z dětství a poté naváži na sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

Jako dítě školou povinné, ještě za byvalého režimu jsem v šesté třídě zažil jaké to je když se do třídy dostane dvojice gaunerů která se přistěhovala se svými rodiči odjinud. Už tehdy šlo o lidi z rodiny s mírně řečeno “zajímavými” vztahy, kdy oba bratři chodili do školy nepřipravení a pokud něco chtěli (učebnice,…) si to prostě vzali. Pokud se jim dotyčný bránil dostal nakládačku a věc si stejně vzali. Což mělo pro toho, komu učebnici či cokoliv jiného vzali následek ve formě poznámky do žákovské knížky z důvodu nepřipravenosti. Mně tenkrát jeden z těchto dvou bratrů chtěl vzít učebnici, já se začal bránit když tu přišla učitelka. Zjistila co se stalo a místo aby zjednala nápravu mi napsala poznámku “Pošťuchuje se se spolužákem o přestávce a je nespolečenský.” S komentářem že se mám s druhým dělit a ne se s ním prát. Na námitku že spolužák chodí nepřipraven a bere mi věci které potřebuji na další hodinu jsem se dozvěděl:”drž hubu, nebo si pozvu rodiče do školy.” A navrch mne donutila se mu ještě omluvit a podat mu ruku. Což jsem v té době absolutně nechápal. Taková nespravedlnost.

Takže jsem měl v podstatě na výběr ze dvou možností poznámek. Buďto za “nepřipraven na hodinu”, nebo za “pošťuchování a nespolečenskost”. A zastání? Žádné.

Po nějaké době se začalo mluvit o školní šikaně. Naše třídní učitelka na to zareagovala slovy:”v mé třídě žádná šikana není. A kdo bude tvrdit opak teprve pozná co to šikana je.” To jsme ani nedutali, věděli jsme že pro ni není problém “sázet pětky nahusto”.

Posléze situace ve třídě houstla stále více až jsme se domluvili že nám nezbývá nic jiného než neřádům domluvit “ručně”. Dát jim takzvanou deku. Před čímž jsme spolužákům kteří chodili “žalovat” řekli ať se dobře dívají co bude následovat. Že pokud bude někdo žalovat dostanou deku všichni bez rozdílu. Nebudeme řešit kdo žvanil.

Nastal den D. Mně poslali hlídat schodiště (byl jsem po úraze s palcem ruky na dlaze), což jsem dělal tak, že jsem seděl na zidličce a dělal jsem že se učím. Pokud by na schodišti šel učitel měl jsem si stoupnout a pokud by se vydal do naší chodby vyšel bych proti němu ho pozdravit (měli jsme za povinnost zdravit učitele, proto jsem “signál” navrhl tak aby vypadal naprosto přirozeně. Jako běžné plnění povinností.).

Oba neřádi dostali od spolužáků “deku”. Nikdo nic neřekl, po nějaké době problém začal nanovo. Tak se celý proces zopakoval (to už se k nám přidali i spolužáci co donášeli) s takovou razancí že byl do konce školního roku klid. Oba neřádi poté propadli podruhé, zmizeli do pomocné školy a my jsme si oddechli. Jestli se o naší akci třídní učitelka dozvěděla nevíme. Nic neřekla. A ani nijak nereagovala. Zůstal jen klid s pachutí.

Plynul čas, vystudoval jsem střední školu a nastoupil jsem do práce. To bylo už po převratu. A ve dvou firmách jsem se stal svědkem kdy náš, český člověk začal cizinci zcela nepokrytě lézt do zadku, navrhovat vyhození lidí kteří tam nelezli s ním a celkově podrážel hodnotu naší práce. Bavil jsem se o tom s babičkou a ta mi řekla “s tím nic neuděláš. To v těch lidech prostě je. Mají to v sobě zažrané a pokud se mezi nimi budeš chtít prosadit budeš muset dělat to samé.” Což mi bylo a je proti srsti.

Slova mé babičky mne donutila se nad tímto problémem i nad svým školním žážitkem se zamyslet. Proč se to děje? Co to způsobilo? A proč? Co z toho mají? Na tyto otázky jsem začal hledat odpovědi. Někdy usilovně, někdy jsem to neřešil, byly jiné věci k řešení. Ale jedno bylo jisté. Začala se rodit teorie společenského sociálního darwinismu. Kde nemusí přežít jen ten nejsilnější, ale i ten nejchytřejší, nejpřizpůsobivější stejně tak jako člověk který dovede skrývat své myšlenky. I ten který se dovede spojit a jiné rozdělit. Neboť přežití společnosti i lidí má mnoho podob. Stejně tak jako jejich zánik.

…

Po letech jsem přemýšlel nad tím proč to ta učitelka tehdy tak udělala. Vyšlo mi, že kdyby tehdy potrestala neřáda by si musela přiznat že má ve třídě nepořádek a šikanu. Což bylo tehdy pro třídního učitele stigma a pro ředitele důvod k sesazení. A aby tomu zabránila bylo pro ni lepší žáka (mne) donutit se ohnout a před ostatními učiteli budit zdání že je ve třídě klid. Který tam však nebyl a když situace překročila všechny meze nás to donutilo zasáhnout. Svými silami. Nehledě na to, že to, co udělala mělo jeden systémový aspekt. Protože ten, kdož by našel odvahu postavit se agresorovi by časem mohl najít odvahu postavit se Systému. Což by bylo nežádoucí a proto bylo v jejích očích nutné odvážlivce ohnout, případně zlomit dřív než vyhraje.

A proč se k nám podruhé přidali donašeči? Jeden z nich se též dostal do křížku s neřádem a dostal též poznámku. Též musel podávat ruku a omlouvat se. V tu chvíli donašeči (lokajové) poznali že jsou jen využití a mohou být mocnou paní třídní učitelkou hození přes palubu. Kdykoliv se jí to bude hodit. Stejně tak jako to bylo v jedné z firem.

Nu, s těmi “omlouvacími a usmiřovacími” se našimi lokajskými politiky je to stejné jako s těmi donašeči ve škole. Chtějí se zavděčit, udržet si své lokajské místo a doufají že si tak zařídí věčnou přízeň mocných s výhodami pro sebe. Avšak nic není tak pomíjivé jako přízeň mocných, což mimo jiné poznal i jeden z donašečů v třídě. Kteří se poté na “deku” přidali k nám. Což mělo tu výhodu že nemohli žvanit (byli v tom s námi namočení), ale stejně jim nikdo nic důležitého neřekl. Nevěřili jsme jim. Kvůli jejich minulosti.

A kde se to “omlouvání” mocným a lezení jim do zadku vzalo? Je to pozůstatek minulosti který se s těmito lidmi táhne do současnosti. Neboť tehdy platilo že pokud se chtěl lokaj či biřic udržet na svém místě musel být s pánem zadobře. Zavděčit se. Což znamenalo budit zdání že je vše v pořádku. A pokud nebylo musel slíbit nápravu podle přání pána a omluvit se mu za to “co ti dole udělali”. A co poté biřic udělal? Podle své povahy buďto pořádek skutečně zjednal, nebo šel cestou nejmenšího odporu. Což však mohlo vést k výbuchu odporu lidí kteří viděli že “to jinak nepůjde”.

Někdy se stalo že se mezi biřici a lokaji našel člověk který se dokázal s poddanými bavit a vymoci jim u pána jistá zlepšení. Mělo to však jednu podmínku. Muselo se to těm “nahoře” stále vyplatit. A byli to mnohdy lidé kteří chápali že spokojení lidé znamenají minimum problémů a výhody pro obě strany. Pokud se člověk s takovýmto založením dostane do politiky a začne jednat v (Bruseli, Vídni,…) dokáže ve prospěch lidí vymoci jisté úlevy. Kdy trocha panského stříbra dopadne i do podhradí. Dokáže to zdůvodnit, prosadit. Není tedy lokajem, je vedoucím. Ne však vůdcem. Jen vedoucím. Člověkem který mimo přání mocných sleduje i nálady v podhradí. A podle toho jedná.