Nová kronika Mlýna.

Závist je uvedena jako jeden z hříchů v náboženství. Kdy se jedná o stav mysli kdy jeden závidí druhému jeho majetek, postavení či cokoliv jiného bez ohledu na to jaké má dotyčný zásluhy na tom co vlastní či čeho se účastní. Spolu se závistí jde ruku v ruce udavačství, pohnutka mající mnoho motivací. Kdy jednou z nich je snaha se zalíbit, případně poškodit druhého. Čemuž se dnes budeme věnovat.

V historii, po Bílé Hoře kdy na naše území přišli cizí šlechtici, hlavně Němci, si tito na dohlížení nad našimi, jim poddanými lidmi jestli pořádně pracují a odvádí daně najmuli naše vlastní lidi. Naši lidé sloužili na jejich dvoře a všichni tito sloužící a dohlížející se snažili svému pánu zalíbit. K čemuž patřilo i sledování majetkového stavu poddaných. Protože pokud se v dané oblasti měl některý z poddaných nápadně lépe než jeho kolegové v jeho “majetkové a výkonové třídě” to zavdávalo podezření k tomu že dotyčný si k majetku pomohl nějakou “boční” cestičkou. Která byla buďto nelegální, nebo nezdaněná. A to proto, protože všichni věděli že ve stejné majetkové třídě se všichni mají plus minus stejně. Budou mezi nimi samozřejmě určité rozdíly, kdy pokud někdo prolévá výdělek hrdlem se to o něm ví a případný jeho neutěšený finanční stav je poté logicky zdůvodnitelný.

Toto souviselo s tím, že pán chtěl vědět co jeho poddaní mají a jak na tom finančně jsou z různých důvodů. Potřeboval finanční prostředky na svůj provoz, prospěch a případné výboje. Proto pověřoval své úředníky zjišťováním majetkových informací. A toto úředníci zjišťovali kteří lidé jsou všímaví a ochotní se s nimi o tyto informace podělit. A to ať zadarmo, či za úplatu. Tito lidé, udavači se tak v podstatě stali očima a ušima úředníků a panstva. Zhusta si touto svojí činností, udáváním i přivydělávali. Měli z toho prospěch. Což je vedlo ke sledování toho jak se ostatní lidé mají. A hlášení případných podezřelých rozdílů či stavů.

Vzhledem k tomu, že udávání byla pro některé lidi činnost kterou si přivydělávali a pro úředníky, lokaje a biřice vítaný zdroj informací díky kterému si udrželi svá teplá místa se tak v mysli části lidí zakotvila představa že udávání není nic špatného. Že je to způsob jak potrestat toho kdo přišel k majetku který je podle nich nepřiměřený. Který mu vlastně nepatří. Z čehož se zrodila závist. Která je ve své podstatě negativní majetkovou motivací. Kdy člověk porovnává majetek směrem dolů. Což je rozdíl proti podnikavosti a aktivitě kde se člověk porovnává s těmi úspěšnějšími a chce se jim dorovnat. Vlastní pílí a prací. Kdy hledá způsoby jak vytyčeného cíle dosáhnout.

Kdežto závistivý udavač to má přesně naopak. Ten porovnává pouze majetky. Neporovnává schopnosti. Ty ho nezajímají. Narušily by jeho úzus a ego. Takže vidí vše v jedné barvě, jde a dotyčného udá. Ten poté má problémy kdy buďto dokáže že má vše v pořádku, což ho stojí čas a peníze. A nebo ne a pak má problémy. I když je pravdou že udaný má problémy v obou případech. Což oslabuje jeho motivaci dosahovat lepších výsledků a mít se tak lépe. Důsledkem je tak přizpůsobení se prostředí kde jsou rozšířené závist a udavačství v tom smyslu že člověk využívá svých schopností a možností jen do té míry aby na sebe “zbytečně” neupozorňoval. Následkem je “malost” člověka, psychická vlastnost která vyplývá z toho že se tento člověk srovnává s málem. Nesrovnává se s tím čeho by mohl dosáhnout, ale srovnává se s tím čím na sebe neupozorní.

Tím závist s udavačstvím snižují výkon celé společnosti, neboť mnoho lidí kteří by jinak mohli být úspěšnější se takto zbytečně drží při zemi. Tím dosahují menšího ekonomického výkonu, méně nakupují, méně platí na daních. Jsou prostě… malí. A stát… ten je také malý. Neboť jeho občané se z velké části drží… sami navzájem při zemi.

Kdy snaha zalíbit se cizincům na straně jedné vede ke snaze neupozorňovat na sebe na straně druhé. I to je důvod proč se my, občané a potažmo i stát ve vztahu k jiným státům spokojíme s málem. Neboť ten, kdož se srovnává s málem se s málem spokojí. Jsou to spojité nádoby, vnitřní psychická ochrana která brání myšlenkové podvojnosti která by nastala v případě že by tomu tak nebylo.

Myšlenková podvojnost- stav kdy člověk chce dvě vzájemně se vylučující věci. Bude se například srovnávat s tím kdo má málo a sám bude chtít hodně. Tím vznikne rozpor kdy buďto bude mít málo a nebo na sebe upozorní. Což nechce. Ani jedno, ani druhé. Vznikne tak vnitřní konflikt kterému se naše psychika brání tím že přání a srovnání dá do souladu. Kdo má hodně peněz chce mít peněz ještě víc. Kdo má hodně moci, chce mít moc absolutní. Kdo se srovnává s málem chce mít málo. S jídlem roste chuť, s hladem hlad. Tak to je. Je to naše psychika přizpůsobená prostředí ve kterém žijeme která rozhoduje o tom, co budeme dělat. A jakým způsobem budeme my sami působit na prostředí okolo sebe. Vzniká tak samoutvrzující se začarovaný kruh který zpravidla rozetne až dostatečně výrazná změna. Která donutí lidi ke změně a zároveň jim nedovolí vrátit se zpět. Protože to by opět vstoupili do stejné řeky. Jen v jiných “plavkách” (což je narážka na naše čtyři “služební” období. Habsburky, nacisty, Sověty a EU).