Nová kronika Mlýna.

Území neobývají jen různé národy, ale i různá etnika. Kdy může být jak víc etnik na území jednoho národa, tak i jedno etnikum rozšířené na území většího počtu národů.

Soužití různých etnik na území jednoho národa bývá bezproblémové pokud si etnika jsou kulturně blízká, vyznávající stejné, případně velmi blízké hodnoty. Příslušníci etnik jsou si před zákonem rovni, mají stejné možnosti a je uznáván jejich jazyk pokud všichni nemluví stejným jazykem.

Problémy nastávají pokud mají příslušníci etnik před zákonem nerovné postavení, je potlačován některý z jazyků, případně je snaha etnikum přemístit či eliminovat.

Historie poukazuje na to, že mnohé konflikty měly etnický základ. Kdy jedním z takovýchto konfliktů byla válka v Jugoslávii v letech 1991-1995. Jugoslávie byla svazkem několika států s různými etniky drženými pohromadě silným vůdcem Josifem Titou. Ten vládl Jugoslávii pevnou rukou, protože věděl že soužití různých etnik která spolu soupeří kvůli ideologii a náboženství není vůbec jednoduché. Proto vsadil na taktiku promísení. Kdy mladí muži jdoucí na vojnu chodili sloužit do jiného svazového státu než odkud pocházeli. Což mnohdy vedlo k tomu že zde tito mladí muži zůstali. Našli si zde partnerky, práci,… . Takto došlo k přimísení lidí pocházejících z jiných oblastí majících jiné zvyky, obyčeje i jiné náboženství než dominantní obyvatelstvo.

Po smrti Tita v roce 1980 se v doposud pevném Jugoslávském svazku začaly projevovat odstředivé tendence. Pocházející hlavně od Srbů, vnitrozemského národa jehož příslušníci byli zvyklí na tvrdý život v neúrodném vnitrozemí a na to, že si to své musí leckdy vydobýt/uhájit silou. Což vedlo že v průběhu věků byl srbský národ “vyšlechtěn” k větší bojovnosti a agresivitě než národy ostatní. Avšak až do rozpadu Sovětského svazu byl rozpad Jugoslávie nemožný, neboť by Sověti nic takového nepřipustili. Proto se odstředivé tendence naplno projevily až počátkem devadesátých let. Kdy se chtělo oddělit Chorvatsko a Slovinsko. Od Srbska a ostatních částí Jugoslávie. Oba státy měly spor se Srby, avšak byl mezi nimi podstatný rozdíl. Slovinci byli etnicky homogenní, příslušníků jiných etnik u nich bylo minimum. Kdežto v Chorvatsku byla velká srbská menšina, stejně tak jako chorvatů v Srbsku. To byl kámen úrazu, neboť po vyhlášení nezávislosti se tyto menšiny ocitly na nepřátelském území. Začalo docházet k bojům mezi menšinami a domácími majícími mnohdy charakter genocidy nebo dlouhého obléhání. Následkem tak byla série krvavých střetů, vyhánění jedněch druhými, invazí z domácího státu na území souseda s cílem ochránit vlastní menšinu. Tyto boje mnohdy propukaly i mezi sousedy různých etnik což vedlo ke snahám menšinu vyhnat či eliminovat neboť tato menšina a její příslušníci byli domácími vnímáni jako pátá kolona, či dokonce jako zrádci. Tyto boje trvaly až do roku 1995, kdy byl za pomoci mezinárodního společenství tento konflikt ukončen.

Avšak jedna ze svazových zemí bývalé Jugoslávie byla tohoto pekla ušetřena. Bylo to Slovinsko které bylo etnicky homogenní a o kterém tehdejší vůdce jugislávské armády (JMA) Miloševič řekl že o něj nemá zájem. Neměl tam totiž co rozeštvat proti sobě. A tím vyvolat konflikt. Proto střet mezi jugoslávskou armádou a Slovinskou teritoriální obranou a policií trval jen necelé dva týdny. Kdy Slovinci dokázali chytrou taktikou rozdělit tankové klíny JMA na menší celky a ty postupně zničit či donutit se vzdát. Stejně dopadly i posádky kasáren ve kterých byli příslušníci JMA. Vzdaly se. Tento krátký konflikt s minimem obětí byl možný hlavně kvůli tomu že Slovinci drželi pohromadě, nemuseli řešit vnitřní rozbroje a boje jako ostatní svazové republiky. Válka tak pro Slovinsko skončila Brionskou deklarací po které v této zemi zavládl mír. Kdy poté Slovinci s hrůzou sledovali čemu se díky své jednotě a velkému štěstí dokázali vyhnout. Válce mezi sousedy, příbuznými, etniky i různými národy. Válce která Evropě ukázala co je to genocida a vyhnání. Co je to obléhání a zabíjení civilistů odstřelovači. Že krev není voda. Jak si mnozí politici myslí. Byla to válka která ukázala že krev je poselství minulých generací. Které umí lidi stejně tak dobře spojit jako rozdělit. Krev je poselství se kterým se musí (umět) žít.